Zloděj budoucnosti a oběť hluboké oddanosti

Introvertní povídka.

Samotář hledá liduprázdná místa, aby se úspěšně vyhnul myšlenkám na nezastavitelný tok života. Aby vší silou rozehnal všechny šedé mraky pochybností, aby se vyhnul síle osudu a nástrahám, které na něj vyčkávají ve vysoké trávě, pod úlomky hornin, vysoko v oblacích a za hustými keři. Znala jsem takové místo, na kterém plynul čas pomaleji než jinde na širém světě. Travnatá louka uprostřed třešňové aleje na svahu kopce posetého barevnými květy. V období přechodu jara v léto, se bělostné a modravé květy začaly vytrácet, louky zbarvily nachové květy štírovníků a růžové hlavičky jetele. Na smaragdově zelené trávě se třpytily kapičky rosy ve slunečním světle. Mrtvolné ticho prolomil ptačí zpěv, který vzápětí utichl příchodem lidského tvora. Nedivila jsem se strachu ptáčků z lidí, právě kvůli lidem jsem se uchylovala na toto místo. Chtěla jsem své tělo uložit do měkké trávy a hlavu do mraků plujících po pomněnkové obloze. To rajské ticho, žádný život, jež by ho narušil. Ale v tom se ozvalo mňoukání. Ohlédla jsem se za rušičem klidu. Kocour nehybně stál na větévce staré třešně a prohlížel si mě zářivýma jantarovýma očima. Nerušeně jsem pokračovala v úspěšném odpoutání se od bláznivé skutečnosti, ale kocour si získal mou pozornost akrobatickým kouskem, při kterém dopadl na všechny čtyři. Nepřestával mě sledovat, usadil se do měkké trávy a čekal. Nevím jistě, jestli čekal. Ale pokradmu se rozhlížel, zaujatě šmikal ušima a jazýčkem si oblizoval levou přední tlapku. Jako by naznačoval, že je už čas jít. Zvědavost mě vyšvihla na nohy. Kocour zpozorněl a povzbudil mě k dalšímu kroku mňouknutím. Udělala jsem první kroky směrem k němu a kocour se rozeběhl. Zůstala jsem stát. Kocour se zastavil, jeho jantarové oči se zablýskly, uvelebil se na zeleném polštářku a nastražil ouška. Rozešla jsem se přímo k němu, a když jsem pohlédla do vyleženého oblouku trávy, kde se ještě před chvílí vyhříval na slunci, nebyl tam. Postával o pár metrů dál a díval se na mne káravým pohledem, který mě znovu přinutil k pohybu. Dokud jsem ho následovala, nezastavoval se.

Ohlížela jsem se, ale kocour už se neohlížel. Podle hlasitého bzučení, jsem měla tušení, kde se nacházíme. Najednou se můj průvodce zastavil. Díval se směrem k velké dřevěné bedničce, kterou ozařovaly zlatavé sluneční paprsky. Ve vzduchu poletovaly stovky zlatavých jiskřiček, které mizely v korunách stromů a ve vysoké trávě. Přišla jsem blíž k dřevěnému domečku, ve kterém se vyskytoval jeden jediný otvor, ze kterého vyletovaly ony zlatavé jiskřičky. Sledovala jsem ta malá stvoření, s jakou neuvěřitelnou rychlostí se vrhají do nebezpečného světa za dřevěnými stěnami jejich domova.

A s jakou pílí se přesouvají z květu na květ a nabírají zlaté bohatství přírody. Kocour se díval zpovzdálí a neodvážil se přiblížit. Jeho oči nabraly medovou barvu, moudře přimhouřil oči, uklonil se a zmizel v trávě. Zůstalo pro mě záhadou, proč mi zrovna sem ukázal cestu. Seděla jsem dlouhé hodiny poblíž úlu. Sledovala jsem rušný život hmyzu. Zrovna ten život, jež se mi u lidí příčil. Louka pro mne nabrala živější odstín. Slyšela jsem ptačí zpěv, bzukot, cvrlikot a viděla jsem hnědé kožíšky, stříbrná křídla, zelená tělíčka schovaná v trávě. Život nemůže být jednoduchý, ani přívětivý. Tok života narušil nečekaný host, který přilétl oděn do černého hávu lemovanému výrazně žlutými pruhy.

Včely přestaly vcházet a vycházet z úlu, bez váhání se proti vetřelci vrhly. Bzukot zesílil, jiskřičky se uskupily do mraku a obklíčily posla smrti. Bojovaly, padaly k zemi, naposledy hrdě pozvedly svá křídla a tasily zbraň, jež mohly použít pouze jednou jedinkrát za svůj krátký hmyzí život. Dívala jsem se na boj s neporozuměním. Jeden útočník, který má cenu několika. Za co bojují? Ptala jsem se sama sebe v tichosti. Pohled jsem nemohla odtrhnout od bezvládných jiskřiček, jež vyhasly. Co je přinutilo bojovat a obětovat život? Byla to nenávist? Povinnost? Instinkt? Oddanost? Bojovaly do samého konce, dokud se vosa nepřestala hýbat a nepřestala být nebezpečná. Tehdy jsem si uvědomila, proč včely bojují. Vosa tam zůstala ležet, včely se rozletěly k úlu a po louce, pokračovaly v práci jako by se nic neudálo. Uvědomila jsem si, že nedbají na mrtvé, kteří tam po souboji zůstali.

Včela umírá zády ke smrti, obracejíc se k životu, který přenechala jiným.

Teprve tehdy jsem našla krásu v rušném životě.