Dojem

Vztek, úzkost a slzy protékaly ostrým, ale meandrovitým údolím, mezi dvěma skalami – jako by se při každé zatáčce vylila část vody mimo, na pevninu, postupně jí ubývalo a z řeky se stal tichý pramen, jehož tok a ústí závisel(o) pouze na deštích a on o svém osudu nemohl rozhodnout sám.

Tam, kde se voda dotkla skal, vykvetly šípkové růže, na jedné straně růžové, na druhé temně rudé. V obou případech nedotknutelné, poseté trny. Ani jeden z druhů jako by nedovoloval vodě zasáhnout dál, za jejich kořeny, ale přesto ty rudé růže tekutinu přitahovaly víc. Je to snad proto, že celý den prší, a tak se koryto řeky narušilo a cesta k těmto květinám se nabízela jako jediné možné řešení?

Nebo tímto způsobem a touto částí řeka protékala vždy a bylo tedy jasné, co se stane? Měla ta voda vůbec na výběr?

Dle mého názoru ne, vyvolává ve mně pocity, že období čistoty jako by vystřídala kontaminace, okolní vlivy, všechny ryby v ní zahynuly a nezbylo nic, jen jakási výplň krajiny, která měla sloužit ostatním. Voda protékala mezi skalami, nikdy se nedostala tam, kam chtěla ona, potřebné látky si z ní vždy bralo okolí a na její potřeby nezbylo místo. Zkrátka zůstala uvězněná v meandrech, které si pro ni připravilo počasí jako zkoušku, kolik toho z ní při tvrdém nárazu na skálu zbyde.

Růže naproti bez živin chátraly, přestaly růst, déšť nestačil. Nebyly ani tak lákavé. Postupně se zmenšovaly, a tak se tu ztrácela i možnost, že se k nim ještě někdy voda vrátí. Ale co když to tak mělo být? Květiny možná zahynuly stářím nebo se jich voda ani nedotkla, a tak se přestaly dávat na odiv?

Možná to nemělo cenu, když se rozhodla pro něco jiného…

…v žádném případě ale ne sama, o své minerály přišla cestou a velení tak převzaly proud a počasí.

A šípky, které si berou látky z něčeho, co ty látky vlastně ani nemá, nikdy nemohou chutnat dobře. Ani v případě, když je zalévá člověk.