Hana Prchlíková: Jedna špatná věc na hvězdách
Sedím u svého stolu nad vzorci z chemie už hodiny, jako by snad ona byla klíčem k poznaní smyslu života. Byt zeje prázdnotou a mě napadá, jak by bylo pro kohokoli lehké se sem dostat. Polívá mě studený pot, který ale odezní při pohledu na další zmeť písmen a čísel uspořádaných, podle mé mysli, naprosto nelogicky. Čas se neúprosně blíží k ranním hodinám, jako by každou minutou tikalo kyvadlo k času do zkoušky rychleji. Šla jsem spát vůbec včera? napadá mě ve chvíli kdy má hlava upadá na stůl.
Probouzím se v momentu, kdy venku už svítá. Z mého pootevřeného okna se line zvláštní zápach a je slyšet všemožné zvuky. Zvedám se od stolu a těžkýma nohama se sápu na postel, abych tu scenérii venku zahlédla.
Kouknu se z toho okna a vidím hejno ptáku dopřávajících si odpolední dýchánek na kusu hnijícího masa, který snad dříve býval antilopou. Jejich černé zobáky se zas a znovu zabořují do páchnoucí hmoty. Stíhají u toho vydávat i pronikavé zvuky podobné křiku.
Vzhlédnu za ně a vidím černý mrak. Bez pochyb spolu s dusícím vzduchem nese i obří bouři plnou blesků a katastrof. Nese pohromu pro celý les. Kolik stromů vlivem větru popadá?
Kolik blesků způsobí požáry? A já se ptám, bude při té spoušti cítit pečené maso?
Moji pozornost upoutá šelest v křoví nedaleko havranů. To hyeny se přišly občerstvit.
Místo toho, aby ptáky vyrušily na ně jen koukají z úkrytu. Je jasné, co chce ta největší z nich, když zaujme pozici sprintera před závodem. Ostatní z jejich páchnoucí smečky jen vyčkávají.
Šelma se rozbíhá proti opeřencům, všichni se za hlasitých skřeků rozlétnou, až na jednoho. To teď vystříkla krev z jednoho z nich, jak do něj ten podivný příbuzný psa zabořil drápy zcela pro své potěšení. Jen pár vteřin po tom, co dobije srdce toho černého ubožáka se hyeny vrhnou na mršinu starou několik dní. To malé ptačí tělo tam bude ležet i po jejich odchodu, tak moc byl ten sebraný život zbytečný. Možná bludy mé fantazie zapříčinili to, co je pro tento druh netypické, snad i nemožné.
Než se stíhám zamyslet, nad lesem se ozývá velká rána a po ní zakřupání. V několika sekundách les zachvacuje požár. Ten se rozrůstá neskutečnou rychlostí. V dáli jsou vidět zvířata vzdávající se pro svůj instinkt svých domovů, svých mláďat. Těch ubohých drobečků čekajících na spásu v podobě svých rodičů. Doufajících, že nějakým zázrakem požár ustane a oni nebudou odsouzeni. Najednou se mi na jazyk dere chuť na středně propečený steak z mé oblíbené restaurace na rohu před naší fakultou. Nedokážu popsat kde se ta úmorná chuť vzala…
Možná to budou desítky hodin bez spánku, co mě přinutilo sem vylézt, snad prázdná XXL krabička od prášku na stres zakoupená teprve před čtyřmi dny mě teď nutí stát na římse střechy podkrovního bytu sedmipatrového domu. Nebo to tikání odbíjející čas do zdánlivě poslední nepovedené zkoušky před vyhozením ze školy. Svou vinu nesou asi i ty chemické vzorce motající mou mysl, jinak si hyeny ve střední Evropě a obří les uprostřed sídliště nedovedu vysvětlit. Můj pohled teď spočívá na dopisu od doktora navrhujícího mou hospitalizaci na psychiatrickém oddělení mezitím, co se mi hlavou promítá myšlenka, jestli ze mě bude dole jen další kus masa, na kterém si hyeny pochutnají, další zbytečně sebraný život…