Tři Grácie

"Ještě tři minuty," vložila jsem se do monologu Ticha, "a pak můžeš odejít." Dnes tu pro něj není místo, což s příchodem Minulosti pochopilo, zvedlo se z pohovky a hlasitě odkráčelo.

Z příchozí sálala nervozita, jež se snažila dostat i k mým myšlenkám, které jsem jí ze slušnosti nabídla při posledním setkání. Dnes už takovou chybu neudělám.

Vycítila můj klidem obrněný postoj a zaujala místo za mými zády – území, které jí vždy patřilo, ale nikdy nestačilo.

Přesně v 15:00 jsme se posadily na židle, dotýkající se pouze opěradly. Já přes okno klidně sledovala Budoucnost, ona svůj, zkušenostmi zkřivený, odraz v zrcadle. Jediné, co nás spojovalo, byly naše týly Současnosti a následně zavřené oči.

Ihned nabídla téma hovoru. "Lidé vyhledávají uspokojení a vyhýbají se bolesti. Když ale dlouho setrváš v něčem, co způsobuje bolest, stane se to tvou komfortní zónou," s naléhavostí v hlase si opět začala rozšiřovat teritorium, "neměla bys hledat řešení, nýbrž zdroj."

Na chvíli se mezi nás vložilo Ticho. Zaposlouchala jsem se do jeho řevu. Odešlo v moment, kdy obavy pramenící v nejasných slovech Minulosti začaly mrazit mé myšlenky. Jedním polknutím jsem je ovšem smetla a zachovala si klidnou hlavu. Dost možná se mi to podařilo i díky tomu, že na můj týl již nebyla napojená její hlava. Hlava Minulosti.

Místo toho ji nahradila Ona. Vlastně já.

"Takže u tebe to všechno pramení…"se špetkou úlevy jsem se zasmála.

"Správně, u mě," odvětila se strachem ostrým jako nůž a společně s vidličkou jejího zakašlání, jež maskovalo vzlyknutí, mi rozevřela oči a lžící strachu mi začala vydlabávat srdce, "vlastně u tebe." Ten dodatek si nejspíš ani jedna z nás nechtěla přiznat.

Jsme od sebe vzdálené jeden milimetr a deset let. Dost blízko na to, aby cítila teplo mého (zatím stále se ovládajícího) těla, a propastně daleko, že jsem musela ze svých útrob rychle vyndat všechny ty příbory, aby nesnědla něco dřív, než by měla.

"Včera se strašně naštval," popotáhla, "hrozně křičel, uhodil do všeho, co uviděl." Klid. Ani tohle mě nezlomilo. Možná.

Slyšet malé dítě brečet je pro uši sice ten nejbolestivější zvuk, ale pořád jsem to vlastně já, kdo brečí. Není důvod mě utěšovat, když vím, že to pomine. Když ne teď, do deseti let určitě – ostatně jsem toho příkladem. Tolik slz mi za tu dobu ještě bude smáčet tváře, tak proč si přidělávat práci zrovna teď.

"Strčil do stolu a vylil na mě hrnek s čajem." To už ovšem taky známe, " nemůžu chodit, strašně to bolí. Mám strach. Co ještě udělá. Kam až zajde. Kolik toho ještě převrhne, až už nebude co." Celá místnost se zachvěla jejími slovy.

Až na mě.

"A hlavně – kdy převrhne tebe."

Tak počkat. Dvě věci. Tohle ze sebe sedmileté dítě, mé minulé já, jen tak nevysouká. A především – když nemůže chodit, jak se sem dostala?

Prudce jsem otevřela oči a otočila se. Za okny se nevířila Budoucnost a mezi židlemi nestála

Současnost.

Trvalo mi deset let si vybudovat hranice a deset vteřin o ně přijít. Minulost nekončila u mých zad. Ani náhodou. Táhla se celým mým životem. Pohltila všechna teď a všechna jednou. A pohltila i mě. I mé minulé já, které bylo jen výplod její fantazie. Fantazie Minulosti. Celou dobu jsem žila v jejích spárech ohrožení a ochrany. Ona byla všechno – bolest i uspokojení a má komfortní zóna.

Ona byla latentní strach, který teď se vší grácií, tou jedinou, která zbyla, předala mně.