Náš dům je živý a kručí mu v břiše. Stojí v něm čtyři stoly a každý je jiný, zvětšuje se a zmenšuje podle toho, jak nahlas mluvíme. Čím více křiku, tím větší plocha. A čím více nevyřčeného, tím vyšší jsou nohy. Naše stoly se mění, mění se stoly. Stejné zůstává jen to, že stůl nikdy nevyhovuje potřebám toho, komu patří....
když chodím po zčernalých dlaždicích
liminální prostor, kam odchází hudba potom, co ji doposloucháš
v mém pokoji už týden leží tělo, co není moje
cesta se prodloužila, když se levý koutek úst začal hádat s tím pravým
kočka co stojí uprostřed okenního rámu
koupila jsem si nový blok a nedokážu do něj začít psát
když přijde na tebe, tělesné vždy převládá
sedím ve své vlastní Faustově studovně a hodiny se převaluju v puse
jedna z mála věcí, kterým ještě rozumím
zábradlí tenčí než dětská ruka mrazí do konečků prstů
Poupravil si kravatu a pohodlně se usadil. Z příručního zavazadla vytáhl Dostojevského – těžko říct, jak se do tak malého kufříku mohl vejít dospělý muž, navíc ještě tak dlouho po smrti. Vytáhl Dostojevského a začal ho číst – byl to Čtenář Dostojevského. Všichni okolo to museli vědět a on se o to postaral. Vypadal důležitě, upravoval si kravatu a...