Osud má křídla

Slunce předběhlo měsíc v nekonečném závodu po obloze a zahnalo tmu. Hvězdy noci se schovaly v mlžném oparu, který se snesl k zemi a zakryl stopy obtisklé v mrazem ztuhlé trávě.

Skjuld se probudila do hlasitého ticha, jež pro ni bylo neobvyklé. Dlouho naslouchala tichu, skučení větru a nebeskému pláči. Uvázala si boty z dobytčí kůže a přehodila přes záda kožešinu, poté o něco méně hlasitěji a plíživěji než smrt, vyklouzla ze své skrýše a vkročila do zkřehlé trávy, aniž by pod jejími kroky zapraskala. To tesklivé ticho se jí nezamlouvalo. V jejím světě bylo smrtelné ticho předzvěstí blížícího se nebezpečí. Neslyšně procházela kolem neobývaných příbytků postavených z dřeviny, listí a mechu, které časem slepil led a míza. Skrze led mohla nahlédnout dovnitř. Nezaznamenala žádný pohyb, ani hlas. Nikdo tu nebyl. To jí bylo jasné. Odešli na výpravu, protože mráz udeřil dříve než v jiné dny. Pomyslela si. A něco je zdrželo. Měla teď na vybranou. Buď sečká, než se vrátí, a to by bylo rozumné rozhodnutí, nebo jim pomaličku půjde naproti a překročí hranici, kolem území, moc se nevzdálí, zabrání jí mohutní strážci, kteří hranici obkličují. Skládají se z bílého listí a pevného kmene, který odolává mrazům. Její oči si brzy přivykly na neprůhledný závoj, který se volně vznášel nad vyznačenou hranicí. Na první pohled vůbec běžné ohraničení nepřipomínala, ani zídku, ani bránu či hradby. Tvořily ji malé kamínky, které oddělovaly temný, strašidelný les od jejího domova. Její domov se právě nacházel na opačné straně. Kamínky zdobily symboly, které plály jasným světlem, které pro ni představovaly nejbezpečnější  a nejsilnější ochranu i naději před číhajícím nebezpečím v lese. I přes to, jí les přitahoval. Větve stromů byly tak nápadně dlouhé a pokřivené, že se navzájem proplétaly a zakrývaly oblohu. Skulinu mezi nimi čas od času probleskl paprsek bílého světla. Klouzal se po stříbrně se lesknoucí kůře a vyhasl ve stínu. Za tmy se bála vycházet ven, protože jí stromoví připomínalo mrazivé obry ze strašidelných příběhů, které jí vyprávěli, kdykoliv chtěla nahlédnout do lesa. Její zrak upoutal neobvyklé obrys vystupující ze stínu. Nebyl to pro ni známý ani rozeznatelný tvar, patřil nepochybně cizí bytosti. Ta bytost neměla svůj stín, ale byla stejně temná. Kývala hlavou zakončenou hákem... ze strany na stranu. Náhle tvor poskočil na vyzáblých končetinách a mávl plochými, zřejmě horními končetinami. Byla to vrána, nikdo ji tu nespatřil, ale slyšela o ní. Vrána se tu nedlouho zdržela. Zamávala křídly a zmizela mezi kmeny stromů, splynula se stínem. Skjuld se bez rozmyslu vrhla do tmy.

Probudila se do tísnivého ticha. Zaposlouchala se do tlukotu vlastního srdce, které jí tlačilo v hrudi. Poprvé zaslechla krákání vran.