Vyhaslé hvězdy

Byl to nádherný podzimní den, myslím, že bylo sedmého, nebo devátého (to je mé šťastné číslo), všechno by ale bylo o to hezčí, kdyby nebylo pondělí. I přes to, že bylo léto dávno za humny, tak stále bez ostychu zářily paprsky slunce a panovalo bezvětří. Snad to byla vůle boží,.. či satanova, a nebo za to mohlo globální oteplování….. Každopádně jsem ráno toho dne byl poněkud mrzutý, což je v pondělí docela pochopitelné. Už za tmy jsem opouštěl panelový dům, v ruce jsem svíral drobné na městskou dopravu. Ani řidič autobusu neměl pěkné ráno, zvláštně se ušklíbal, když jsem do toho stroje vhazoval korunu po koruně. Byl jsem ještě tak ohleduplný, že jsem se zařadil na konec fronty, ale to on nemohl ocenit... a místo, aby počkal než vyškubnu lístek z toho ďábelského stroje, tak rovnou vystartoval.. než jsem tam všechny ty koruny doházel, byl čas vystoupit, chopil jsem se příležitosti a oplatil mu škleb, otočil se ke dveřím a vystoupil proti další řadě lidí, kteří očividně prožívali pondělí stejně jako já a řidič autobusu.

Doteď mi zůstává záhadou, jak pondělí vnímá má chemikářka. Člověk se nestihne ani vzpamatovat z víkendu a už před sebou má písemku, hází po něm různá písmena a výrazy, (ty názvy kyselin najednou pálí stejně jako kdyby si je člověk vylil na kůži). Ale to odbíhám daleko od hlavní myšlenky vyprávění. Pamatuji si, jak jsem se loudal směrem k jídelně, schválně jsem chodil o dost později než ostatní, protože tam pak nebyla fronta a zároveň tu nebyla šance, že se ke mně posadí některý z profesorů.

Tehdy jsem zaslechl tlumenou ránu a cinknutí, hlasy uvnitř rozsáhlé místnosti téměř utichly. Posledních pár metrů jsem přidal do kroku. Doteď jsem si nemyslel, že makové šišky mohou být životu nebezpečné. Na zemi se válela dívka, džínovou sukni měla od oleje a máku, jednu šišku měla přilepenou na blůze. Jelikož si nejspíš zvolila druhý oběd, její tvář byla pokryta bramborovou kaší. Tvar jejího obličeje zůstal zformovaný v pískově žluté hmotě. Pohledem se setkala s mým.. něco v ní hrklo, nemohl jsem si pomoct, tenhle zjev ..monstra školní jídelny.. mě docela bodl u srdce, ale zároveň to bylo něco tak humorného.. ,bylo mi jí líto, ne kvůli spotřebě jídla, ale bude mít rozhodně problém najít něco náhradního na sebe a od pár stolů se už ozývaly štiplavé narážky. Sklonil jsem pohled k zemi, dřepnul jsem si a začal sbírat střepy. Dívala se na mě, po tváři jí sjel kousek sekané. Nechtěně mi zacukaly koutky úst a zadržel jsem smích. Ale ona se pro sebe usmívala, její ramena se začala třást, dívala se upřeně do talíře. "to bude dobrý.." poznamenal jsem bohužel pobaveně, protože kontrolovat emoce nikdy nebyla moje silná stránka, možná proto jsem nezadaný. "Dojdu pro hadr." Popadl jsem tác a chystal se co nejrychleji vzdálit.. a zrovna v ten moment to dívka už nevydržela a rozesmála se.

Nedokázal jsem to pochopit, díval jsem se na ni, jak se směje, jak jí jiskří zlatavě hnědé oči, ve tvářích se jí prohlubují ďolíčky, smála se opravdovým smíchem. Rozmazala si kaši po tváři a nemohla popadnout dech.

Vůbec jsem to nechápal, bylo pondělí, byly šišky s mákem, byl to nejdelší den v týdnu, víkend byl ještě daleko a ona se smála, navíc se jí stala neskutečně trapná věc, spadla do oleje s mákem, ve vlasech měla kousky sekané a bramborové kaše.. To, že se smála, rozesmálo ještě víc studentů než samotný pád. Její smích byl tak nakažlivý, že jsem se tiše rozchechtal. Poté, co jsme společnými silami vydrhli podlahu a sesbírali zbytky, mě srdečně uchopila drobnou ručkou umazanou od kaše za mou drsnou dlaň, podívala se mi do očí a poděkovala mi za pomoc. Ještě k tomu dodala. "Díky za ten smích, pomohlo to." Neměl jsem na to, co říct.. to byla ironie? Ranil jsem ji? Stál jsem tam nějakou chvíli, když jsem se vzpamatoval, byla už pryč. Nahlédl jsem na chodbu a zahlédl ji, jak otevírá dveře na dívčí toalety.