Štěstí

Povídka z období normalizace.

Píše se rok 1976, je polovina ledna, venku ani noha a hustě sněží. Velké sněhové vločky dopadají na okénka mého malého pavlačového bytu a já držím v ruce dopis od místního oddělení VB, kde stojí: "Dostavte se k podání vysvětlení ohledně Vaší účasti na neohlášeném a nepovoleném koncertu konaném 5. 1. 1976 v restauraci Cihelna v Praze 10." Dívám se na padající vločky a říkám si: Je to tu opět. Zase a zase… Proč? Šedé chodby, šedé mříže, šedá místnost, šediví lidé. Stále to samé dokola – kdo, s kým, kolik, proč. Po návratu opět hledím z okna. Mohu ještě takhle žít? Tu do ticha zazvoní telefon. Proboha, že by zase oni? Opatrně zvedám sluchátko a představuji se. Ó, jaká úleva, je to Jana. Moje kamarádka a spolupracovnice z nemocnice. Ptá se, jak se mi daří, a že bychom si mohly někde popovídat. Nejsem proti, i když sněhu na mém parapetu stále přibývá. Jana, snad jediná spřízněná duše, kterou mám.

Cinkání tramvaje mne vytrhne z polospánku. Strašnická! Musím vystupovat. Jana navrhla malou kavárnu za rohem. Po tom všem se na setkání těším. Jana už sedí v zakouřené místnosti, a když mě spatří, objeví se jí na tváři veselý úsměv. Ona je snad opravdu jediná, kdo se v této šedivé době usmívá. Přijdu k ní a povzdechnu si. Jana vzhlédne. "To už jsi tam zase byla?" ptá se. Mávnu rukou a objednám si kávu. Povídáme si. Minuty, hodiny. "Tak odjeď," říká Jana. "A kam?" odpovídám. "Jseš přeci zdravotní sestra. A dobrá," odpovídá Jana. Zapálím si cigaretu, i když nekouřím. Jana pokyvuje hlavou. "To je to s tebou špatný, děvče!" Přestane se usmívat a pozorně se na mě zadívá. "Znáš Slavonice?" zeptá se. "Slavonice?" říkám. "Město, vesnice, či co?" Jana přitaká: "Je to město na jihu Moravy." Překvapivě se na ni podívám. "A?" "Tam by sis mohla najít novou práci. Tam na tebe nedosáhnou." Společně se na sebe dlouze zadíváme.

Následně šlo všechno jak ve zrychleném snu, ze kterého mě probudilo drncání kol železničního vagonu a téměř nesrozumitelné hlášení: "Slavonice, místní nádraží, vlak zde končí." Otevřu oči. Nejraději bych je však zase zavřela. Tolik rozdrásanosti jsem snad ještě neviděla. Odstavené staré vagony, rozpadlé nádraží, podivní lidé. Avšak již za chvíli stojím na perónu a bojácně se rozhlížím. Toto má být můj nový domov? Jano, co jsi to… Tu jsem pocítila čísi ruku na rameni. "Vy jste Jindra?" ozval se mužský hlas. Otočila jsem se a uviděla staršího muže. "Ano," odpovídám překvapeně. "Mám tu nastoupit…" "Vím, vím," říká muž, "pojďte, pomohu vám se zavazadly." Za chvíli již sedíme v jeho nevytopené dodávce a já se rozhlížím jako ve snu. Taková to tu musela být dříve krása, a dnes? "Hrozné, že?" usmívá se muž a představuje se jako Vladimír. "A co teprve u nás…" ušklíbne se. Hluboce se nadechuji. Prší a všude se válejí chuchvalce bílé mlhy.

Najednou zastavíme. Ústav pro zdravotně postižené, Slavonice. Tak jsem tu, milá Jano. Na tvou radu a doporučení. Daleko od mé nemocnice, od tebe, od šedých stěn a mříží. Rozhlížím se. Prší, ale rozlehlá zahrada je plná zvláštních lidí. Někteří sedí, jiní se jen tak dívají do dálky. "Tak pojďte," říká Vladimír. "Žijeme si tu jako na zámku." již z dálky na mne volá ředitelka Jarmila a snaží se usmívat. Moc přesvědčivé to ale není. "Jsme rádi, že jste přijela, Jindro," říká tiše. "Kvalifikovanou zdravotní sestru jsme tu již léta neviděli." A opět jakoby se propadám do zrychleného snu. Všude noví lidé. Pacienti i zaměstnanci. Někteří se na mne podivně usmívají, z jiných jde strach, a někteří mne vůbec nevidí. Jsou nevidomí.

Se zrychleným dechem ubíhá čas vpřed. Bývalý knížecí zámeček, dnes takřka ruina, se postupně stává mým domovem. František, Josef, Věra, Božena, Růžena, Vladislav, Jiří a další desítky bezejmenných mne začínají obklopovat každým dnem. Začínám je poznávat a oni poznávají mne. Ti, co nevidí, se mne dotýkají. Je to zvláštní, jako by se snad ještě žádného živého tvora nedotknuli. Vědí, jak vypadá lidská bytost? Jan. Již od mého příjezdu intenzivně vnímám jeho přítomnost. Usmívá se na mne, i když mne nevidí. Ví, že je to vůbec úsměv? Nikdy nikoho neviděl. Narodil se slepý a v ústavu je již od svého dětství. Kolik je to let, 35? 40? Stále na jednom místě.

"Jan a usmívat se?" ředitelka nevěřícně kroutí hlavou. Listy stromů, kúra, ranní rosa. "Dotkni se," vyzývám Jana. Usmívá se. V tomto bezútěšném prostředí se opravdu usmívá. Přistihnu se, že i já mám úsměv na tváři. Jak dlouho jsem jej neměla? "Jindro, máš telefon," volá na mne správce Vladimír. "Jano!" vyhrknu do telefonu. Vyprávím jí. Žertuji. "Jseš to ty, Jindro?" nepoznává mne Jana. "Kdo? Přítel?" "Nevím, nevím," chichotám se. Cítím, že se Jana též usmívá. "Zase zavolám," říká Jana s laskavostí v hlase. "A pozdravuj ho!"

Začíná opět sněžit. Vítr fouká a zima zalézá za nehty. Za oknem vidím Jana, jak mne svýma nevidomýma očima hledá. Však již jdu. Za chvíli již stojíme u okna oba. Velké sněhové vločky dopadají na okno našeho království. Dopis, šedivé zdi a mříže se mi jakoby vzdalují. Držím Jana za ruku a cítíme, že jsme. Já i on.