Pokoje
tělo, které není moje
v mém pokoji už týden leží tělo, co není moje
v pondělí jsem ho opustila a teď je neděle a pořád tam leží
čeká, co všechno mu přinesu
vypadá už týden pořád stejně
měním se jen já
tělo je zabalené do peřin
vlasy se občas pohnou když na ně zafouká z balkonu
a víc nic.
sedím pak vedle postele a přemýšlím komu patřím
do tohohle těla se vejdu nejlíp
proč se mě tedy pořád snaží vyplivnout
a co jsem když ne bezvládný kus v mojí posteli
někdy do něj vlezu zpátky a své tělo vyvenčím
pak si ale stejně vzpomenu, že pohyb bez něj je daleko lehčí
a nechám ho spát
necítím pak unavené oči
netrpím bolestmi hlavy
netrpím tělem, které není moje.
stále jsem tu
každá moje zima je to co v sobě celý rok raději nehledám
to vše co jsem byl
než přišla další vánice
další vrstva a to co jsem po ní
to co jsem pod ní
snažím se vyhrabat se z pod sněhu
a dotknout se vlastní dlaně
jen aby věděla
že jsem stále tu
probuzení v chladném vzduchu
bílé povlečená peřina
cizí budím se v ní vždy když znovu začínám
vždy mě přijme za svého
pozná že to jsem já
i když už ani já sám si nejsem jist
každá moje zima
je nejčistší co jsem kdy byl
v tenkých pruzích ledu se zdravím
nikdy jsem neodešel
jen se bez zimy nedokážu ohlédnout přes mlhu
pomalu otevírám oči
prozkoumávám okolí
ano,
stále jsem tu.
můžeš být v každým otevření pračky
můžeš být v každým otevření pračky
v každým zamčení dveří
v šuplíku u postele z něhož vytahuju nová prostěradla
jako bych teď ve světě seděla jen na jeho samým okraji
s úplně prázdným obličejem
čekám, až mě někdo nastaví a dá mi barvy a vlastnosti
stezky, po nichž každý den chodím, se mými kroky nemění
nebo snad?
snad víš víc než já
žiješ tu přeci jen déle
stavíš si nové domovy
zatímco já pořád hledám cihly
víš přece že jsem byla vždy trochu pomalejší
můžeš být v každým otevření pračky
kdybych jen trochu chtěla
vejdeš se i do té nejmenší škvíry
u mě doma ale již dávno není místo.
můj pokoj mě vítá a těší se na nové hosty
na podzim nacházím kousky sebe v cestách, co neznám
konečně ale vím
můžu se opět dotknout tohoto světa
těžká taška přes kabát dlouhý až k nohám
pohybuji se těsně nad zemí
pořád nedokážu došlápnout
horký čaj mi spálí prsty
večer bude smaženice
dýchám svoje myšlenky v horském vzduchu
mezi stromy je klid
i ty se ho snad dočkáš
mezi nasbíranými kaštany
les voní po mrtvém listí
podzim už dávno není o odcházení
kdo by chtěl spát v místnosti se stolem pro osm lidí
můj pokoj mě vítá a těší se na nové hosty
nic tě nepřivolá
pořád si myslím, že je to hra
maškarní bál po jehož konci mě vyzvedneš
a já ti řeknu to byl teda měsíc viď a ty řekneš povídej mi o tom
a já budu povídat
ne dlouho do noci protože další den budu pořád s tebou
a další a další
budu ten příběh moct rozdělit do několika dní týdnů měsíců
protože budu vědět že se probudím a ty tam budeš znova
to byl teda měsíc viď
občas večer pořád čekám, že pro mě přijdeš
pak párkrát zamrkám a ono to zmizí
a uvidím tě jeden večer u cizího stolu
nikdo od něj nebude chtít odejít jako první
ve tmě na tebe budu pak dlouho myslet
probudím se a ty budeš pryč
nic tě nepřivolá
od tebe si vždy ráda uklidím
zatímco stéká poslední kapka rosy
bedlivě ji sleduji
a všechna noční světla svítí jen pro mě
všechny svoje součásti už ani nepoberu
už je jen těžko všechny vidím
komu pak nejsem tajemstvím
když sama sebe neprohlédnu
mohl bys být v každé zelené na semaforu
nedám ti tam ale místo
mám na to až moc sebe
můj pokoj se ke stropu plní
z tebe už tam ale není ani smítko
protože hodně věcí neznamená nutně nepořádek
a od tebe si vždy ráda uklidím.
moje tělo mnou přetéká
v prostoru mezi včerejšek a dneškem ráda sedávám na podlaze u své postele
nikoho jiného pak nepotřebuju
moje tělo mnou přetéká
jsem pak sama sobě výhledem na hvězdy i posledním dechem
stavím si svoje hranice a ty je nedokážeš překročit
i když si přijdeš o tolik větší
řekni mi
jaký to je
nemoct na moje území
v mém pokoji voní rudé svíčky
zdi jsou plné obrazů bezpečí
a visí na nich uschlé růže;
ani stopy po tobě.
můj bezpečný prostor je všude, kde jsem já
a můj pokoj je mne k prasknutí plný
jaký to asi je
nemoct se mne ani dotknout
lepím si jejich fotky vedle sebe na zeď
denně se probouzím ze snu co trvá hodiny
týdny měsíce
jsou v něm všichni lidi které znám
a pár těch co znát chci
vždycky na tebe myslí víc lidí, než si dokážeš uvědomit
i když odejdeš z obrazu
i předtím, než se do něj vrátíš
zůstanou tvoje kontury
to jak se jim díváš do očí
to co říkáš
moje hlava je ostrov všech mých setkání
nechávám je spolu občas mluvit
chci pak aby spolu mluvili i naživo
vím, že to nikdy nepůjde
lepím si jejich fotky vedle sebe na zeď
aby se alespoň trochu potkali
na ulici se pak míjí.