eroze zevnitř

ukrojil jsem z hraničního zlomu kus svýho těla

a pohrdavě odkopnul jeho promiskuitnost

do kouta k parte neznámejch jmen

co na tom záleží

každej člověk jednou jako by v sobě umřel

celá ta moje a naše prázdnota

taková ta plná všeho o ničem

je to k nevydržení

když se na sebe dívám do kulatejch zrcadel

třeštěj ve mně dny

skrz naskrz

bezrozměrná myšlenka na zastavení průběhu

projde mnou bez povšimnutí

a pak se zastaví podobná hlasu

přede mnou i za

stojí tam její oprostěná odosobněnost

je to tak šíleně k nevydržení

dny praskaj samy pod sebou

možná že poznávacím znamením našeho člověka

je přesně ta nedosažitelná úplnost

ta bezmoc že všemu pořád něco schází

a možná si jsme právě naší smrtelností pro jednou rovni

když už je to k nevydržení

ta prázdná samota ti stejně zláme páteř

půl napůl

a můžeš křičet a zakopávat se sám do sebe

ve všech těch rozpukanejch dnech

můžeš svý nejubožejší vzpomínky měnit z cárů v prach

ale zapřeš tak každou erozi

která se nikdy nestala.