Výtvarné nadání Evy Krákorové může souviset s talentem vidět příběhy. Když se koncentruje, dokáže mluvit ústy jiných velmi přesvědčivě. Je to hra, jako v japonském divadle gest a stínů, kde nic není skutečné, ale vše je smrtelně vážné. Sporadické literární příspěvky vyschly, když studentka absolvovala v roce 2023.

Bez názvu

Příběh osudového střetu, nesený a kouzlený tíživou atmosférou.

Otevřel ty dveře a spatřil tu špinavou a zanedbanou tvář. Ty oči, co ho probodávaly pohledem, a ten obrys obličeje už někde viděl. Tělo mu celé ztuhlo a slyšel jen tlukot jeho vlastní srdce, který rušil všechny myšlenky. Vše, na co se zmohl, byla zaseklý hlas. Tušil moc dobře, co ho čeká. Ten muž ho přišel soudit.

Místo, kde byli, se nacházelo přímo pod budovou plnou lidí, kteří již spali. Z dvou malých okýnek mohli vidět, že venku prší a je hluboká noc. Samotný sklep sloužil jako menší suchý sklad a osvětlovala to tam pouze malá lucerna položená na bedně.

"Samueli, byla to spousta let," řekl muž s klidným hlasem, "prosím, pojď dál a zavři."

"M-Masaru, co tu děláš," přišel blíž a nepřestával být ostražitý. Masaru zvedl hlavu, takže mu jeho dlouhé vlasy slezly u obličeje. V jeho očích už nebylo vidět štěstí, jako dávno předtím, ale ani zlost nebo smutek, pouze prázdnota.

Nadechl se: "Stejně jako ty…" Sam se zděsil. Začaly mu slzet oči a jeho ruce se třásly. Položil si je na hlavu a koukal do země. Nohy se mu pomalu podlamovaly v kolenou. V jeho hlavě soupeřily mezi sebou myšlenky. To je konec. Co jsem to udělal.

*

"Co bylo tehdy vašim úkolem?" nepřestával se na něj koukat. Samuel se mu nemohl podívat do očí a pouze potichu odpověděl: "Našim úkolem bylo zachránit svět a zničit nepřátele." Masaru se ironicky uchechtl: "V ten den, kdy bylo napadeno moje město, byl jsem svědkem smrti své matky a já se ptám – proč mí rodiče zemřeli?"

"Protože jsme na to město zaútočili, abychom zničili zlo," odvětil Samuel.

"Tenkrát jsi byl špatný ty. Učili vás, že jsme démoni," neprojevil žádnou změnu v hlasu ani v obličeji, "ale nemám ti to za zlý. Všichni lidé jsou stejní, každý do jednoho – pro některé to je rodina, pro některé náboženství, síla, moc, děti, sny, přesvědčení. Všichni jsme byli závislí na někom nebo na něčem. Oba jsme se pro to narodili."

Samuel kleknul a začal prosit, ať to nedělá. Celý život si vyčítal své rozhodnutí. Byl to špeh a byl to zrádce.

"Žiji u vás stejně, jako tehdy ty. My ti nabídli domov a přátelství, já ti věřil. Vzali jste nám naši svobodu!" Masaru dal najevo svůj hněv, ale rychle se zase uklidnil.