Světlo a déšť ve Veroně

Povídka inspirovaná sonátou Domenica Scarlattiho (KK87).

Zlaté kapky deště na blankytně modrém nebi...
Antonio prožil většinu svého nuzného života ve slunečné Veroně. Své mladí strávil ve skromné domácnosti, byl zvyklý srkat z vínku radosti a štěstí po maličkých nepravidelných douškách, které přicházely tak často jako kapičky deště. Oba rodiče byli příliš zaměstnaní, než aby svému synovi věnovali trošku svého času, takže si chlapec musel vystačit sám. Život promrhal marným hledáním vášně, kterou se mu nepodařilo nalézt. Odmalička žil s vědomím, že rodné město nikdy neopustí. Řadil se mezi průměrné studenty, neoplýval přílišnou zvědavostí a chtíčem po poznání. Místo učení nahlížel do rozkvetlé zahrady a čáral po prázdných listech. Občas přicházely chvíle radosti, kdy nasával vůni rozkvetlých květin a zralých pomerančů. Čas plynul jako říční proud protékající zalidněnou Veronou. Odnášel sebou bílé i šedivé oblázky a spolu s nimi i vzpomínky, naděje, touhy sny. Každý den byl vesměs stejný jako ten předchozí, život se zdál příliš dlouhý a nekonečný. Antonio dostudoval střední školu a váhal na rozcestí, vydal se po vyznačených stopách svého otce. Avšak pohledem uhýbal k rušným uličkám za zdmi rodinné kavárny a kreslením krátil dlouhé chvíle. Jednoho rána zůstal ležet roztažený na rozkládací pohovce, jeho bledá tvář směřovala k uzavřenému oknu. Za zády mu syčelo zrezivělé potrubí s přívodem zemního plynu.