Lež

Text stojící na pomezí prózy a eseje.

Pamatuji si, jak jsem každý den chodila okolo místního kostela do školy a poslouchala kázání kněze. Nikdy jsem nevěřila v nějakou vyšší bytost, ale i tak jsem se vždy na chvíli zastavila a poslouchala. Většinou jsem zaslechla konec ranního kázání. Když se na to dívám zpětně, vidím, že jsem to nedělala, abych projevila úctu nebo něco podobného. Byla jsem a možná pořád jsem cynik, dělala jsem to, abych si připadala dobře. Dělala jsem to, protože jsem se bála, že možná někdo jako bůh existuje a moc dobře jsem věděla, že to u něj moc dobré nemám. "Zlí lidé jdou do pekla a dobří lidé budou v Ráji s Pánem Bohem", tak končilo každé kázání. Nikdy jsem to moc nechápala, možná proto jsem přestala jeho kázání poslouchat. Kdo vůbec rozhoduje, kdo je hodný a kdo zlý člověk? Co dělá dobrého člověka dobrým? Vždy když jsem se na to někoho zeptala, dal mi skoro vždy stejnou odpověď jako člověk před ním. "Dobrý člověk nehřeší, je laskavý a pomáhá druhým", taková většinou zazněla odpověď. Možná všichni ti lidé měli pravdu a já se pouze snažím přemýšlet nad věcmi, které
jsou zřejmé, nebo se mi prostě ta odpověď nelíbí. Svoji vlastní odpověď jsem zatím nenašla, možná taky ani neexistuje něco jako správná odpověď. Neřekla bych, že to jsou naše vlastnosti, které z nás dělají, kým jsme, spíše to jsou rozhodnutí, která jsme udělali. Ale proč jsme je udělali? Někteří pro lásku, někteří pro peníze a někteří jenom protože chtěli. Možná to jsou lidé kolem nás, kteří nás dělají, čím jsme. Jsou to lidé, kteří v nás věří. Ale když jedna polovina lidí bude tvrdit, že je někdo špatný člověk a druhá polovina bude tvrdit, že je to člověk dobrý, kdo má pravdu? Nemám ponětí, možná by bylo nejlehčí, kdyby nám bylo prostě dáno, kým máme být než se to takhle snažit vyřešit při chodu. Všichni říkají, jak nesnáší, když jim někdo říká, co mají dělat a kým mají být, ale v momentě, kdy mají učinit nějaké rozhodnutí a později za něj nést zodpovědnost, svádí vše na ostatní, svádí to na svou víru, na svého boha. Možná víra není tak špatná, dává lidem jakousi jistotu, že nemusí dělat rozhodnutí, protože jim sama říká, jak mají žít a kým mají být. Kdysi mi někdo řekl, že každý musíme v něco nebo někoho věřit, jinak nemáme šanci v tomto světě přežít. Asi je to pravda, nemůžu říct, že věřím v nějakou nadpřirozenou bytost, která mě povede životem a bude mi ukazovat cestu. Ale věřím v někoho. Věřím v sama sebe. Protože jsem to byla já, kdo se vytáhl z každé chvíle, kdy jsem to chtěla vzdát, byla jsem to já, kdo se donutil pokračovat...protože jsem to byla já, kdo mi nikdy nevrazil kudlu do zad. Pravdou je, že jediným člověkem, na koho se můžete spolehnout, jste vy. Je jedno, jestli si ostatní myslí, že jste bezohledný cynik, namyšlený egoista nebo arogant, protože nakonec jste to vy, kdo se musí vzchopit a čelit světu. Můžeme být, kým chceme, můžeme předstírat, že jsem někdo, kdo nejsme, ale dříve či později vyjde na povrch, kým doopravdy jsme, a to už předstírat nebo zapírat nemůžeme. Vyjde na povrch, jestli jsme dobří nebo špatní. Řekla bych tedy, že jsme to my, kdo určuje, kdo je špatný a kdo dobrý. Protože každý vidíme tyhle vlastnosti úplně jinak.