Adéla Šenkýřová: Vyšší síla

Příběh s tajemstvím s prvky sci-fi, inspirovaný Tunguzskou katastrofou.

Krása a neposkvrněnost. Bývají považovány za nepostradatelné, jsou však přesně tím, co tento svět postrádá. Obývat Galaxii bez jakýchkoli závad a negativních aspektů navždy zůstává pouhou vizí všech živých bytostí. Život není dokonalý, takový ho utváří samo lidstvo. Jako nějaký červ, který pomalu vysává všechnu živost až do poslední kapky, ale i přesto stále nemá dost.

S těžkým srdcem pozorovat tvory, kteří žádné srdce nemají, nepřinášet zdaleka nic dobrého, spíš zveličovat nedokonalost již křehkých a citlivých míst planety Země, se zdá nikdy nekončící. Jistota, že všechna tajemství přírodních živlů byla odhalena a veškeré nástrahy už nejsou života ohrožující, je však pouhá převlečená naivita, ve které nacházejí útěchu. Nikdo nedokáže žít život s neustálým pocitem strachu, jenž lidská stvoření mají pouze sama o sebe. Sobectví jako hlavní figura této směšné přetvářky.

I přes tolik nepříznivých reakcí přírody, jež pozemští obyvatelé samozřejmě ignorovali, bývají záměrně provedené špatné činy vždy smeteny pod koberec schovívavosti. Jako by se snažili zjistit, jak daleko mohou zajít. Toto vypovídá o krutosti a bezohlednosti doprovázející jejich život. V mezilidských vztazích také neznají hranice, což předchází sporům, které nekončí jinak než zbytečnou bolestí a krveprolitím. Už ani se svým vlastním druhem nedokážou najít společnou řeč.

Říká se, že se nic nemá přehánět. To lidské společenství nebere v potaz. Od svého samotného počátku toto mírumilovné prostředí poskytující jim domov pouze devastují. Jejich nevděčnost vskutku nezná hranic. Zůstává otázkou, jak dlouho ještě bude tato lhostejnost tolerována. Poučit se mohou pouze z něčeho, na co je prostý rozum krátký. Něco, co nebudou schopni vysvětlit bez toho, aby jim přeběhl mráz po zádech.

Možná si to konečně uvědomili. Z poklidného červnového dne se za zlomek vteřiny stala událost, kterak znepokojila celou populaci. Museli dojít k poznání, že pro ně budou přírodní síly vždy nevyzpytatelné a tajemné. Situace, ze které vyplynul lidský rod jako méně inteligentní, ačkoliv se po celou dobu považoval za pravý opak, v nich vyvolala pocit bázlivosti a nejistoty. Zoufalý křik rozléhající se atmosférou zněl velmi přesvědčivě. Meteorit, jenž otřásl Tunguskou oblastí, byl pouhým varováním z naší strany.

Osud toho jistě nabízí mnoho, však nějaká druhá šance či prominutí naprosto neprominutelných počinů člověka do budoucna nespadají. Sice nás nelze spatřit pouhým okem, ale naše přítomnost umožňuje bytí všeho živého. Můžeme zažehnout plamen života a stejně rychle ho také uhasit. Záře toho lidského každým okamžikem slábne.