Každodenní příhoda cizince

Kanadský fejeton.

Nikdo mě nepřesvědčí, že existuje někdo, komu by se na cestě k osvojení jazyka nikdy nestala drobná anekdota založená na neporozumění kvůli jazykové bariéře. Ani já v tomhle nejsem nijak pozadu.

Jednou jsem se v průběhu obědové pauzy bavila se svojí novou kamarádkou, která má takový podivný zvyk, že se na konci každé věty zatváří, jako by hluboko uvnitř trpěla, ale nechce to dát najevo, a tak se raději usměje. Nezáleží na významu věty, kterou právě vyřkla, trpitelský úsměv se dá očividně používat univerzálně. Tento povahový rys by mohl být za normálních okolností poměrně nevinný, pokud se tato dáma nebaví s člověkem, který ne vždy rozumí jejímu mateřskému jazyku a často proto zakládá své reakce (jak slovní, tak neverbální) na mimice toho, s kým se právě baví. Protože bylo zrovna pondělí, bavily jsme se o tom, jak jsme strávily sobotu a neděli. Samozřejmě francouzsky.

"Tak jaký byl víkend?" zeptala se mě, nasadivši úsměv umučeného světce.

"Docela fajn, byli jsme se se sestrou podívat do muzea. Byla tam moc hezká výstava umění původních kanadských kmenů," detailně jsem ji informovala, nadšená, že větu dovedu poskládat ve francouzštině.

"Jo, to zní... zajímavě." Následoval výraz umučeného indiána.

"Jojo, bylo to super. A co jsi dělala o víkendu ty?"

"Já? No, já jsem byla na fun... ." Následoval stejný výraz jako kdykoli předtím. Trochu jsem znejistěla.

Nejen že jsem poslední slovo věty nikdy v životě neslyšela, ale krom toho jej zamumlala tak nesrozumitelně, že jsem neměla nejmenší možnost jeho význam vydedukovat třeba za pomocí angličtiny. A vzhledem k tomu, že její mimika byla naprosto stejná jako ve všech jiných situacích, jsem ani z ní nedovedla odvodit, jak mám vhodně reagovat.

"Promiň, asi jsem ti nerozuměla, mohla bys mi to zopakovat?"

"Říkala jsem, že jsem byla na fun... ." Nezměnil se ani její výraz, ani její artikulace. Nu což, řekla jsem si, znova už se ptát nebudu, ať nejsem za blbečka. Improvizace to zachrání.

"Aha, chápu. A užila sis to?" Kamarádka se na mě podívala podivným výrazem, tentokrát bez utrpení, a mně v tu chvíli došlo, že moje improvizační schopnost asi selhala.

"Chápeš, o čem se bavíme?" zeptala se pak.

"Upřímně asi spíš ne... Mohla bys mi to říct anglicky?" požádala jsem, a už teď jsem věděla, že tahle situace bude pořádné faux pas.

"Říkala jsem, že jsem byla na pohřbu," oznámila suše.