Polní cestou

Příběh o původu smrti.

Prokš byl fascinován pohledem na svoji ležící babičku. Její kůže byla bílá, rty fialové, pohled nepřítomný a kůži měla na dotek chladnou jako led. Zkoušel na ní mluvit, ale ona mu neodpovídala, jen dál ležela bez pohybu na lůžku podestlaném slámou, jako by si ho nevšímala. Proč je babička tak strnulá? Že by spala? Z hledání odpovědí na jeho otázky ho vytrhlo až uvědomění, že za ním, u dveří, kde přes kus zavěšené látky procházelo dovnitř několik slunečních paprsků, stojí jeho matka. Když se k ní otočil všiml si že po její tváří stéká malý pramínek slz.

"Mami, proč babička Třebava ještě spí, vždyť všichni už jsou na poli?" zeptal se a zvedl se od lůžka.

"Ona nespí Prokši… babička Třebava…" říkala snažící se působit klidně, ale její lehce třesoucí se hlas Prokšovi prozradil, že ji něco trápí. "Ona je…" pokračovala. "Ona už tu s námi není." dořekla utírajíc si slzy do rukávu.

Prokš nechápal. Jak to že není? Vždyť ji vidí támhle ležet! Jeho matka postřehla jeho zmatení, sešla po schůdcích do útrob polozemnice a klekla si k němu. "Ono Prokši, každý z nás má v sobě duši. Je v nás ale nikdo ji nevidí. Já mám v sobě duši, tatínek Vlastibor má duši, ty máš duši… a babička Třebava měla taky duši…"

"Jak to že měla? Ona snad ještě nemá? Kam by vůbec mohla jít?" obořil se na ni a otočil svůj pohled zpět k babiččinu tělu.

"Protože babička je mrtvá dítě moje… její duše už tu není, to co vidíš je jen schránka její duše. A ta je teď prázdná." při těch slovech se jeho matce opět v očích objevily slzy.

Prokš to co mu matka říkala moc nechápal, ale aspoň chtěl vědět, kde jeho babička je.

"Ale kde je teda její duše?"

"Smrt ji odvedla do království Vela, jako všechny ostatní duše mrtvých, tam teď bude odpočívat a čekat až se k ní připojíme a budeme zase spolu."

Čím více se toho dozvídal, tím více se ztrácel. Jak odvedla? Jak čekat? To jí může jít navštívit, když na něj čeká? Během všech těch jeho otázek si ani nevšiml, že sedí na matčině klíně a ona ho objímá.

"Víš, Prokši, když se každý z nás narodí, Morena a Smrt nám na stěnu jeskyně otisknou obtisk ruky a k němu zavěsí lampu, pak po postřižinách přidají ještě druhý obtisk" podívala se na něj, její oči byli zarudlé od slz a rukáv, do kterého je utírala byl už provlhlý. "Až budeš mít za sebou sedmou zimu, taky tě čekají postřižiny… snad neskončích jako Zbyšek." při těch slovech jí vytryskli slzy a silně ho objala. Prokš svého bratra už dlouho neviděl, odešel minulé jaro do lesa a už se nevrátil. Vždycky když se chtěl na něj někoho zeptat, tak všichni dělali že ho neslyšeli. Chtěl se na Zbyška zeptat, ale v tu chvíli jeho matka pokračovala.

"V té lampě je svíce a olej, a dokud bude ta svíce hořet a mít dosti oleje, tak můžeš chodit po zemi a být mezi živými. Jakmile ale vyhoří, Smrt si přijde pro tebe, aby tě po úzké cestičce mezi polemi odvedla do říše mrtvých, království Vela."

"A ty víš kolik ti zbývá času mami?" zeptal se, snad jen proto, aby měl jistotu že nezmizí jako před rokem Zbyšek.

"Nevím, dítě moje… nikdo to neví. Lampa, ve které svíce hoří je zakouřená a není do ní vidět. Jediný, kdo to ví, je Smrt sama, která dokáže svými kostnatými prsty do lampy šáhnout a čas zjistit."

Na Prokše už toho bylo moc. Takže babičku už neuvidí jen proto, že jí došel olej v nějaké lampě? A teď jí někdo po cestičce mezi poli odvádí do nějakého království mrtvých? Kde je taková cestička mezi polemi přece ví! Třeba by tam mohl ještě babičku stihnout! Podíval se na matku a vyběhl ven z polozemnice, proběhl kolem ohrad se zvířaty a utíkal směrem k polím. Jak byl rychlý, neslyšel ani jeho matku, jak za ním cosi volá. Už byl u prvního pole a přebíhal ke třetímu, kde ještě stále pracovalo pár sousedů, co mu věnovali jen letmý pohled, než se vrátili k práci. Slunce zapadalo. Teď doleva, pak doprava, potom rovně a zase doleva. Přesně tak jak si to s jeho bráškou nacvičovali když byli malí. Než jim teda jejich otčím dal do rukou motyky. Doběhl na místo. Kolem nebyl skoro nikdo, jen někde za jeho zády bylo slyšet jak někdo kope do země a s někým si povídá, jinak ani človíčka. Koukal přímo na úzkou cestu mezi dvěma polemi vedoucí lehce za horizont, nad který vykukovalo pár korun stromů. Nikdo po ní ale nešel. Že by přišel pozdě? Že už by babička prošla?

Chvilku stál a pozorně cestičku pozoroval, ale nikdo nešel. Zklamaný a smutný, že babičku nestihl, se vydal zpět domů. Když došel, slunce už bylo skoro zapadlé. Doma uviděl matku u ohniště jak něco vaří, a u lavice sedícího otčíma, jak něco dělá na motyce. I slepice co měli byli všechny uvnitř, uvelebená každá na svém místě. Všiml si, že jeho babička byla v rohu přikrytá látkou. Musel zrovna přijít do konverzace jeho rodičů, jelikož si ho moc ani nevšimli.

Jen otec mu věnoval přísný pohled, jakoby se ptajíc 'kde to zase byl?', než se vrátil zpět k motyce.

"S Daliborem a Mnislavem sme postavili za vesnicí hranici, zítra budeme moc Třebavino tělo spálit a zbytky uložit k ostatním." říkal jeho otec a pohleděl na jeho matku. "Dúbravo, budeme muset zítra udělat pohřební slavnost, zabiješ jednu slípku a já dojdu směnit trochu vajec a zrní za pivo a trochu medoviny."

"Dobře… a Vlastibore?" odvětila Dúbrava aniž by se podívala na svého muže.

"Ano drahá?"

"Ta bolest břicha se nezlepšuje, stavíš se zítra za bábou kořenářkou?" a otočila se k němu.

"Stavím." zvedl se a přistoupil k ní. "Běž si raději lehnout, nechci pochovat hned dva členy rodiny po sobě." řekl s ironií v hlase, ale nedalo se přehlédnout že má obavu.

Políbila ho a šla si lehnout na lůžko, po chvíli usnula. Prokš usedl k lavici a čekal až se mu dostane večerního jídla.

"Tak pojď synu. Tvůj tatínek ti udělal kaši." a se smíchem v hlase mu podal něco co jen vzdáleně kaši připomínalo. Prokeš neprotestoval, potom zvláštním dnu měl hlad jak vlk. Poté co dojedl a vyškrábal dřevěnou lžící poslední ždibec kaše, šel také ulehnout na slámou podestlané lůžko. Počal přemítat nad celým dnem, nad tím co se dozvěděl a celkově co to vše znamená. Přemýšlení je ale věc složitá a vyčerpávající, a tak než se nadál, usnul.

Ráno se probudil a byl zmatený. Zdál se mu sen, ale ne takový sen jako vždycky, kdy pobíhá po polích a honí se za včelami a ptáky. Ne, tenhle sen byl jiný. Stál na úzké cestičce mezi polemi, tak jako včera, když se snažil zastihnout babičku. Tentokrát však nebyl sám.

Po úzké cestičce šel zástup lidí, v jejich čele zvláštní vysoká postava zahalená v bílém, s kosou v ruce. Bílý háv postavu plně obepínal a Prokš by skoro řekl, že postava pod ním moc kaše nesnědla, protože je vyhublá až na kost. Ač tak či onak, vedla zástup pro něj neznámých lidí někam si za horizont. Jednotlivé lidi Prokš nepoznával, byli tu staří, mladí a dokonce i někteří jeho vrstevníci. Jednu postavu ale moc dobře znal. Vždyť to je babička Třebava! Chtěl se za ní rozeběhnout, ale nemohl se pohnout. Nohy ho neposlouchaly a nechali ho stát na místě, zatímco jeho babička pomalým krokem odcházela pryč. Zkusil na ni zavolat, v tu se ale z jeho krku neozvala ani hláska. Byl v šoku, nemohl se hnout, nemohl křičet, mohl jen stát a pozorovat, jak jeho babička odchází. Najednou se zastavila, podívala se na něj, zamávala mu a dala se znovu do kroku. "Za čas se opět shledáme." zaznělo mu v hlavě. Díval se na ni než zmizela za horizont. Potom se probudil. Měl pot na čele. Zvedl hlavu a rozhlédl se po místnosti Jeho matka už stála u ohniště a rozdělávala oheň, otec stál u dveří a přehraboval pytlík se zrním. Podíval se tam, kde ještě včera ležela jeho babička, ta ale byla pryč.

"To je dost že vstáváš! Tak alou na nohy, práce nepočká!" zavolal na něj otčím hned, jak se Prokš zvedl z lůžka, nedávajíc mu prostoru se zeptat, kde je tělo jeho babičky. "Jdi na pole, zachvíli se k tobě přidám." a odešel ven.

Prokš na nic nečekal, vzal motyku a šel na jejich pole. V hlavě stále přejímajíc o jeho snu a o tom, kdo byla ta zvláštní postava. Po chvíli se zastavil a zkoprněl na místě. Došlo mu to. Ta postava v jeho snu, oděná v bílém hávu a až na kost hubená, byla Smrt sama.