(Ne)poznaná

Báseň meditativní lyriky.

Nevidět nebylo nikdy tak snadné,
tak proč si všímáš, když jsou oslepení.
Jedna, jediná plná světla,
u druhých nacházíš odcizení.

Zmítáš se v sobě, oči těkají po okolí,
začni křičet, řvát, kopat kolem sebe,
třeba tě konečně uslyší, jsi bláhová.

Je ticho, kopretiny šly spát,
tvoje realita do střepů se vpíjí.
Den, noc, kde jsem, kdy jsem?
usínám, myslím…ten jekot pomíjí.

Směs vášně a zášti,
sladký nebo trpký plod?
Přešla tě chuť, zármutek zvítězil,
ani váha naléhání tvých slov
nic nezměnila.

Chci se smát, točit se v kruzích, ječet,
Jsem blázen, bláznem svůj vlastní kat,
Šílím, přestávám milovat.

Vzhlédnu
Jedinou emocí odrážející se mi v očích,
ten pohled nedá znát.

Samota podobá se té vášni a zášti,
Je pryč, ona líbezná sestra milostivá.
Zůstává jen opuštěná hnědovlasá hnědooká prázdnota.

Také už nevidím, nechci vidět.
Neslyším, hluchý mýlí se,
postrádám svůj hlas.

zase to ticho

Ani ty oči už nemluví.
Nevnímá, ztracená uvnitř, třeba to jednou pochopí.
Třeba to jednou zapomene, usne a neprobudí.