Věnečky

Začíná jaro. Pletu věnečky z pampelišek, ale na rukou cítím krev. Pořád potkávám mrtvý ptáky, nějakým zvláštním způsobem mi tě připomínají. Připomínají mi tě ostnatý dráty a těžký boty, připomínají mi tě kožený opasky. Chci si od tebe půjčit Spalovače mrtvol, ale pořád se ještě trochu bojím.

Asi tě vidím jinak, než bych měla. Konečně. Konečně někoho vidím jinak, než bych měla. Konečně vím, že to ještě pořád dokážu. Pořád potkávám ptáky a slyším křik opuštěných žen, pleteš mi věnečky, na rukou cítím krev. Stmívá se pozdě, tak pozdě, že se jednou určitě stmívat přestane, cítím to. Nekonečné světlo by mě asi děsilo, kdybych to ještě vůbec dokázala. Umím teď ale mít strach jen z tebe.

Nikdy jsem si nemyslela, že apatie může být tak klidná, nikdy jsem si nemyslela, že láska snad může vypadat i takhle. Na kolejích ještě pořád leží kostra psa, už dlouho ji tam vídám. Pletu věnečky pro všechny ty mrtvý ptáky, v konečcích prstů cítím oheň a uprostřed toho všeho - tvůj úsměv.

Pampelišky jsou ještě pořád žlutý, ale já mám pocit, že se spíš rozkládaj. Začíná jaro, ale ve vzduchu visí podzim. Až přijde ten poslední západ slunce - a já vím, že přijde, chci být s tebou. Chci si od tebe půjčit Spalovače mrtvol, ale možná vlastně jen chci, abys chtěl ty.

Pletu věnečky, ale na rukou cítím krev.