Lovec a zvíře

Kontemplativní próza.

Noční vítr tančil mezi ulicemi města a čechral její vlasy. Pozorovala spící město, kde světýlka v oknech postupně zhasínala. Přemýšlela nad tím, jestli už není pozdě vrátit čas. Stejně nikdo na ní nebude čekat na druhé straně. Když za sebou uslyšela kroky, s povzdechnutím se otočila. Spatřila unavenou tvář, která na ní starostlivě koukala. Měla pocit, že tam zahlédla i něco jiného než starost. Ale co to bylo? Svou zvědavost skryla pod ledovou masku, kterou nikdy nesundala, dokud do jejího života nevstoupil on.

"Za koho jsi sem přišel?" chladným tónem mu položila otázku.

"Nejdřív se vrať zpátky a pak si promluvíme, ano?" Udělal opatrný krok na polorozpadlý most, kde ona stála na jeho konci. Pod jeho tíhou se uvolnily dřevěné části mostu, které držely most pohromadě, aby se nerozpadl.

"Proč bych to měla dělat?" Otočila se a podívala se někam do dálky, kde už bohužel neviděla druhý konec mostu. Natáhla ruku, jako by se chtěla něčeho dotknout. "Proč bych to měla dělat, když mě to volá… Volá mě tam, kde bych mohla najít klid. Víš, jak by byli všichni bez starostí?"

"Dost těch nesmyslů. Slez z toho mostu okamžitě." Nařídil ji a pomalými kroky se k ní blížil. Musel si dávat pozor, aby neudělal žádnou chybu. Pohlédla na něj a zarazilo ji slzy v jeho očích. "Proč ti tečou slzy? Lidé mi říkali, že nemá smysl plýtvat slzami na lidi, kteří pro ně nic neznamenají." Aniž by si to uvědomila, učinila krok zpět směrem k němu, ale v tu chvíli se pod ní začala konstrukce hroutit tak, že ztratila pevnou plochu pod sebou ani ne lusknutím prstů.

Vyděšeně zrychlil krok a chytil ji za zápěstí dřív, než ji rozbouřená řeka stačila pohltit.

"Proč jsi mě chytil?"

"Přítel" řekl jí, zatímco se ji snažil stáhnout zpátky. Musel si lehnout na břicho, aby neztratil rovnováhu.

"Cože?" Byla zmatená a vzhlédla nahoru, aby se setkala s jeho tváří.

"Přišel jsem sem jako přítel."

Nechápala proč, ale ty slova ji zahřála u srdce. "Jako přítel? Jak to myslíš?" pokračovala s vyptáváním. Kdyby ji dal důvod, který ji přesvědčí, tak možná si to rozmyslí a vrátí se zpět. Kdybych se vrátila zpět s ním, neskončilo by to i tak dobře, pomyslela si.

Neodpověděl ji. Snažil se sebrat veškerou sílu, aby ji vytáhl, ale zatím byly všechny jeho pokusy marné.

"Řekni mi, proč jsi mě tehdy nezbavil, když jsi to měl nařízený? Proč jsi mě dosud chránil a dobrovolně se nechal zranit, když jsi věděl, že být v mé blízkosti by tě stálo život? Proč jsi ode mě neutekl jako ostatní, když jsem prý bezcitné monstrum bez emocí. Proč?" Vyhrkla otázky, které v sobě už nějakou dobu dusila a neodvažovala se je před ním říct.

Panovalo mezi nimi nepříjemné ticho. "Pusť mě."

"Ne. Nikdy." Promluvil po dlouhé odmlce.

"Proč?" vyslovila zas tu stejnou otázku, která byla stále nezodpovězena.

Povzdechl si. "Láska."

"Cože? Láska?" Z jeho odpovědi byla ještě více zmatenější. "Záleží mi na tobě. Záleží mi na tobě víc než si myslíš." Vyhrkl na ni se slzami v očích.

Znenadání zaslechli melodii flétny, která oznamovala, že cíl je poblíž. Ten zvuk znali až moc dobře.

"Jsou tady, rychle. Musíme tě dostat nahoru. Neboj, našel jsem místo, kde bychom se mohli schovat. Věř mi." Druhou rukou se podepřel o okraj mostu a začal ji vytahovat nahoru.

"Dost." Nechtěla si dovolit, aby ji nadále zachraňoval. "Nikdy." Nenechal se odradit a snažil se dál. Skousla si ret. "Víš, že by to byla jednostranná láska?" Zastavil se pohybu a podíval se jí do ledových očí. "Pokud budeš šťastná a v bezpečí, bude mi to stačit." Věnoval ji upřímný úsměv. Ozvaly se hlasy. Přicházejí, znělo jim v hlavě.

"Děkuji…" usmála se. "za tvoji lásku." Po tváři se ji kutálela slza, která se třpytila pod měsíčním světlem. "Doufám, že…" vytáhla z opasku tajně nožík. "v příštím životě nebudeme lovec a zvíře, ale normální lidé, přátelé, možná i milenci." Dodala a bez varování ho řízla do ruky, která ji držela, takže ji nechtěně pustil.

"Ne!" Zakřičel a bez váhaní skočil za ni. Rozšířily se jí oči, když spatřila toho blázna, který za ni skočil a vzal ji do náruče. Chvíli měla i pocit, že viděla anděla. "Musíme jít dál…Spolu." Jednou rukou ji držel za hlavu a druhou ji držel za pas. Nic neříkala, jenom zavřela oči a nechala se vtáhnout do vodních hlubin. Dny plynuly dál jako řeka. Dlouhou zimu vystřídalo jaro a nikdo už o nich neslyšel.

Na spící louce se schovával černý králík s bílým králíkem. Možná si hráli na schovávanou nebo se před někým ukrývali. Kdo ví, co měli za lubem. Z lesa se vynořila postava s maskou na obličeji a razila si cestu k magnólii. "Měsíc je už vysoko na obloze." Další osoba stojící u stromu s růžovými květy promluvila a otočila se na blížící se tajemnou osobu s maskou. "Ale stále je nádherný."