Náš dům

Náš dům je živý a kručí mu v břiše. Stojí v něm čtyři stoly a každý je jiný, zvětšuje se a zmenšuje podle toho, jak nahlas mluvíme. Čím více křiku, tím větší plocha. A čím více nevyřčeného, tím vyšší jsou nohy. Naše stoly se mění, mění se stoly. Stejné zůstává jen to, že stůl nikdy nevyhovuje potřebám toho, komu patří. Matka má oči navrch hlavy. Když se dívá do zrcadla, shlíží sama na sebe shora. Její stůl se mění nejvíce, a ona toho přece chce jen tak málo – vlastní stůl, co bude každý den stejný, aby se jí nikdo nemotal v kuchyni a robotický vysavač. U stolu sedí jen zřídka a tak ho nepotřebuje, to si alespoň myslí všichni ostatní. Ona se ho ale za každou cenu drží. Může mít přece taky stůl, jako všichni ostatní. Nestůjte mi pořád za zády.

Otcův stůl pokrývá skoro celou podlahu. Na co by nám byl robotický vysavač, vždyť všude je tu můj stůl, říká matce. Otcův stůl zabírá největší plochu, nemá ale skoro žádné nohy. Otec by se ke stolu musel sklánět a on se přece nesklání nikdy. Po jeho stolu se nesmí chodit, všichni se drží při stěnách. Otcův stůl vyroste do výšky jen zřídka, a když se to stane, dá se podlézt. Stůl ale tlačí na vzduch, co je pod ním, a ten je pak těžký. Když otcův stůl roste, náš dům dýchá pomaleji.

Náš dům je pochroumaný, dceřin stůl mu totiž prorazil díru do střechy. Je to tak malá dírka, že do domu sotva stačí napršet, plocha stolu je totiž sotva vidět. Nohy zato rostou každým dnem rychleji. Matka jí říká, že její stůl takhle dřív vypadal také. Dcera tomu nevěří. Říká jí taky, že až dospěje, její stůl bude klidnější. Dcera ví, že tohle není pravda. O bratrově stolu nedokáže nikdo nic říct, je totiž v tom nejzazším rohu domu. Jako by ho pohltil. Matka de na něj občas chodí dívat, když je syn pryč. Vždy pak dlouho mlčí. Náš dům je živý a je přeplněný svými obyvateli.