Poskvrnění

Próza přednesená při open mic v Mladé Boleslavi.

Hlava mě bolí z křiku aut na dálnici a z hlasitého uhýbání pohledů. Jen jedno takové uhnutí dokáže mi sebrat veškerou chuť do hovoru. Probodne mi uši, vydrápe mi oči a rozdrásá hrdlo jako vzteklinou nakažená liška. Chtěl bych se někdy koukat a nepřestat, nepálit tu křehkou nit napojení tak lidského, jako je oční kontakt. Vidět takovou jedinečnou modř ženských sítnic, kterou proplouvám na plachetnici. Takové vody bývají zrádné, mívám tendenci do nich skákat po hlavě. Rozšířené zorničky jako lesní borůvka v mé dlani, kterou si pak dám do hrníčku a s cukrem ji sním. A co teprv takové dýně... Ne, oranžové oči jsem ještě nepotkal, ale teď ji tu vidím. Tak, ano, oranžová. Je tu, na hlasité dálnici. Houká na mě a křičí jako ta auta a uhýbající oči. Těkají a utíkají ode mě jak srnky přes silnici. Jen abych je brzo nesrazil. Utíkají a ladně skáčou daleko do nějakých cizích očí, přesidlují z hnědé na zelenou, na pastviny plné trávy, louky s barevným kvítím a mou hlínu ze svodidel nechávají za sebou. Mé troubení je jen pohání. Má prosba, mé volání, můj křik, hlasitý jak ta oranžová, co mě obklopuje, co vidím a vidět ji budu a neuhnu pohledem, já jí to neudělám, já jsem lepší než oni, já jsem citlivý člověk a vím, jaké to je, já jí to neudělám, tak, neuhnu. V hlavě mi houká poplach, už už se chystám strhnout volant… ale ne, já neuteču nikam na žádnou pastvinu, já tu zůstanu na své dálnici hezky s ní a neuhnu od jejích očí ani tehdy, kdy mým světem otřese prudký náraz a ona najednou uhýbá. Uhnula. Oranžová utíkala a utíkala mně naproti, když na ní křičela auta na dálnici, hnala na mou pustinu, hledala útěchu a někoho, kdo by nekřičel, kdo neuhne. Tak jsem neuhnul a oranžová mi zčervenala. Liška bláhová tam leží, s nárazem uhla a já neuhýbám. Nemůžu. Teď už ne. Zůstala za mnou, ale já já ji pořád vidím před sebou. Ty černo černé oči přetékající hrůzou. Já neuhnu vyhaslým očím. Zůstanu s nimi, částečně zaslepen, třeba do skonání světa a neuhnu a neuhne a neuhýbej, radši tu spolu uhnijeme, než poslouchat další opuštěná svodidla a zelené pastviny a hlasité mlčení lidských očí, když od nás utíkají přes dálnici. Nepotřebuju plachetnici na temnotu mrtvých liščích očí, jen ať se tam utopím, utopím se s klidem a docela rád. Sjíždím z dálnice, na prahu, koukám do zpětného zrcátka. ve svých očích vidím ta svodidla, nyní poskvrněná, vidím liščí hrůzu, vidím tu svou. A uhýbám.