Neznámá ze Seiny

Prodrala se houštím, když narazila na les. Zarazilo ji, že všechny stromy byly mrtvé. Z mohutných kmenů čouhaly jen pahýly uschlého dříví, tvořící korunu, v níž už dlouho ptáci nezahnízdili. Jediným zvukem, doprovázejícím hlasy našeptávající jí únik z tohoto světa, byl vítr, který se snažil dostat se skrz větve nebohých alejí. A tak pokračovala na své cestě za koncem jejích dnů. Zbytky lesa, který tu ještě kdysi majestátně stál, byly rozlehlé. Stále ale nechápala, co mohlo zapříčinit jeho zkázu. Požár to být nemohl, to by se brodila popelem a dřevo by se zdálo být bičováno plameny ohně. Jako kdyby lusknutím prstů, jediným okamžikem, zmizel z místa život, jenž se už nikdy nevrátil do dosud tepajících letokruhů historie. Vnořením do lesa ztratila poslední myšlenky na cestu zpět. Stále přítomné ticho ji děsilo, ale přesto neodstoupila od svého rozhodnutí. Asi ji už nebavily strasti života, asi nepoznala štěstěnu, kdo ví. Les nebral konce, chodila snad v kruzích? V tom jí to došlo. Bylo to bludiště pro lehkomyslné, pro ty, kteří to nemyslí vážně, pro ty, jenž jeden pád znamenal zhroucení všeho, na čem jim kdy záleželo. V realitě to ale bylo pouhé zaškobrtnutí, kterým si procházejí všichni, ne všichni ho berou na lehkou váhu.
Jakmile procitla, pochopila oč se příroda snažila, les se rozestoupil, protože sám procitl jejímu zármutku. Najednou v dáli spatřila kamenitou pláž. Vydala se jejím směrem a vystoupila z lesa. To moře, voda, vlny, vše bylo černé jako smrt. Zahltila ji úzkost z pohledu na obrovskou plochu prázdné temnoty. Přišla blíž. Postavila se na velký, vlnami obroušený kámen. Zavřela oči a vnímal pouze vítr, snažící se ji odnést daleko od neznáma, od tajemného moře, jímž nepronikl žádný paprsek světla. 

Slunce opustila snaha dohlédnout alespoň pár metrů pod hladinu a nechalo mraky převzít kontrolu nad nebesy. Pokusila se přijít ještě o něco blíž, chodidla jí téměř zalévala černá smůla. Přestože ji odrazovalo se vody dotknout, začala pomalu nořit své dlaně do tmavé tekutiny. Jakmile se jen pouhá kapka střetla s její kůží, vše jako by se najednou zastavilo. Cítila, jak jí směrem od rukou procházejí mrazivé jehličky.
Sotva doputovaly k hrudníku, našly si cestu k jejímu srdci, které následně ztuhlo v chladném ohromení a rozdělilo se ve dví. Dále se hrnuly malými skulinkami až k jejím šedým očím, oslepla. Neměla kontrolu nad svaly v jejím těle. Jediné, čím byla schopná minimálně pohnout byl její obličej, rty se jí zformoval do překrásného úsměvu. Poklidná smrt ji osvobodila od nesnesitelného žalu, alespoň v jejích posledních okamžicích měla důvod k úsměvu. Ale přeci nezemřela. Pouze její duše opustila svou schránku. Tělo si nazpět vzala Matka příroda. Moře ji pomalu pohlcovalo, odnášelo dál a dál, s úmyslem uchovat ji na svém dně jako všechny ostatní, které též zbavilo přebývání v hmotném těle. Osud se ale nechtěl tak rychle rozloučit s naší neznámou. Bouře začala nekontrolovatelně měnit vlnobití a tím mořské proudy až ji voda zanesla doprostřed města zamilovaných. Zanedlouho bylo nalezeno její tělo. Fascinujícím elementem, a též poznávací značkou nejen detektivů, zabývajících se případem dívky, která se z čista jasna objevila bez dohledatelné identity v Seině, byla její krása. Jemnost, ten úsměv, představující její poslední emoci na tomto světě, s níž nalezla svůj klid.