ona si nevybírá jestli vyjde slunce

probudil jsem se v metaversu

když jsem šel ráno svojí obvyklou cestou

nevycházelo slunce

divně mě to tenkrát těšilo

upíjel jsem ještě z ochmataný lahve poslední zbytky včerejška

zčernal a zakalil se jak město po přílivu

jak čas krvavejch dešťů a trpkej čaj do druhýho rána

očividná neprchající noc

ten den byl zpomalenej

jako by couval

jenže právě a snad jenom tehdy

mohl jsem se pořádně nadechnout

všude byl dehet co rozhořel se bez jasnýho obrysu s mým výdechem

opakoval jsem si v roli poslušnýho vojáka

ten dým nás všechny jednou spálí

opakoval jsem si v roli poslušnýho vojáka

spolykám ustrašenou smrt

dokud neležej na mně mosty budu odvážnej

ale stejně je za zády

cejtím ji tam

protože když se otočím

začíná novej den pořád od začátku

bylo to přesně tak jako před rokem

čtyři měsíce od poslední rány

a ty už mě vidíš si zase hrát s třaskavinou

na nebi svítil střelnej prach

až pak mi došlo že už dávno nejsem dítě

že už dávno stála na tom místě přede mnou

a že i když se otočím

přichází novej den podle svýho vlastního plánu

ta proklatá niterná válka si nevybírá jestli vyjde slunce.