Hana Prchlíková: Proud

Stojí u řeky a sleduje vodu, jak se kolem kamenů čeří. V ruce vší silou svírá

kámen. Už několik hodin prostě jen stojí a hledí, mezitím co je její tvář skluzavkou

pro slzy podobně jako listy pro kapky vody po dešti. Jediné, na co myslí, je ten

kámen ve zpocené ruce. Kloubky prstů bělají pod vlivem větší a větší síly, snad jako

by ho mohla rozdrtit. Ten oblý kus má v sobě jistě mnoho vzpomínek. Jak dlouhá asi

byla jeho cesta od doby, kdy se utrhl od skály až sem? Pohlédne dolů – na něj,

přemýšlí, co pro ni vlastně znamená. Je to jen oblázek, jako ty, na kterých stojí. Tak

proč už zde několik hodin vynakládá úsilí na to ho zahodit. To by jí přeci pomohlo...

ale je k dlani jako přilepený. To, protože je čistě bílý nebo pro jeho jemný povrh, pro

to teplo, snad pro jeho tvar? Neví. Možná kdyby se porozhlédla kolem a našla nějaký

podobný, bylo by to snazší. Je si vědoma že jen stačí napřáhnout ruku, touží po

zvuku žblunknutí, představuje si, jak kámen unáší proud. Nezvládne to, zhroutí se a

šepotem prosí. Modlí se za konec bolesti ruky z neustálého svírání, za úlevu.

Najednou nekontrolovatelně máchne rukou, slyší žblunknutí. Chvíli jí trvá, než

si uvědomí, že bolest ruky je pryč. Jako by ji někdo vytrhl z mdlob. Rozhlíží se

kolem, všude jen hromada stejných kamenů. Cítí lehkost s tónem vděčnosti. Už tu

ale být nechce, zvedne se a utíká. Neví kam, ani jak dlouho, ale někam kde bude

lépe.