Šelest havranních křídel

Úryvek z fantasy prózy inspirované severským prostředím.

Zdivočelé vlny se tříštily o kamenná skaliska na pobřeží Severního moře. Mořská hladina se vzdouvala, vlnila a klesala. Šum slaných vod byl přehlučen řinčením a cinkáním kovu. Jílce mečů do sebe naráželi, třeli se a tančili ve zkušených rukou válečníků. Muži a ženy mávali sekerami, sekali meči, bili se pěstmi. Krev nepřátel se vsakovala do rozryté neplodné půdy. Poslední úder a poslední padlý. Krá, krá protíná mrtvolné ticho. Karmínový koberec přilákal černá očka vran, zobáky zvířat klovaly do mrtvolně bledých těl. "Potvoro jedna!" ptačí zobák narazil na živou tkáň. Statný muž sebou trhl, na nic nečekal a vyhrabal se na nohy. Pozorně se rozhlédl a začal pátrat po svých druzích. Gjar nepatřil mezi zkušené válečníky, proto byl překvapen, že je naživu a téměř nezraněn. Rozháněl se mečem, aby odehnal hladové vrány. Pohledem zkoumal odkrvené tváře, v očích padlých se zračilo odhodlaní a odvaha. V některých se naopak odráželo zoufalství a nevyřčená prosba. Svíral ho neblahý pocit, který probouzel paniku. Převracel těla mrtvol tváří k nebi a stále doufal, že se nevrátí sám. "Jarle Mote?" Začal vyvolávat jména svých druhů a jedné družky. "Smertere? Skjonnhet? Tanne? Sverde?" zoufalost převzala vládu nad jeho hlasem, třásla s ním a škrtila ho. Najednou ucítil chladný dotek na obnaženém zátylku. "Ani se nehni." Viking si hlasitě oddechl, poznal tento hlas. Matně si vybavoval včerejší pozdní večer. Plamínky ohně hltaly štěpku po štěpce, kolem ohně posedávali válečníci i štítonošky, nejmladší z nich vesele rozprávěl. "A pak velký Smot povstal, špinavý od krvavého sněhu, rozmáchl se a zarazil meč přímo do tlamy toho obrovitého vlka. Povídám vám ten vlk byl větší než obyčejný vlk! Musel to být potomek samotného Fenrira!" Vypravěč, známý pod jménem Sverd, si odkašlal a pokračoval hlubokým hlasem. "Hehehehe." Falešně se zasmál. "Viděl jsi to štěně Sverde?" znovu lehce zakašlal a tentokrát se vrátil zpět na svůj mladistvý tón. "Ale jarle Mote, dit ten vlk je vyšší než naše obydlí?! Odpověděl jsem." Tišeji dodal poslední větu, jako by mezi ním a jarlem nebylo rozdílu, nadechl se a znovu napodobil hluboký mužský hlas. "Hahaha, to je mládě. Dívej má srst jako obláček!" Chlapec ztichl a lehce dotčeně si položil dlaň na hruď a zavrtěl hlavou. Sáhl po sněhové kožešině přehozené přes záda samotného jarla. Ten se sám nabídl a přehodil kožešinu přes svého synka. "Jen povídej vlče, co řekl ten vlk?" Na to Sverd mohl odvětit jedině: "Vrrrrr vaf.." nocí se rozezněl zvonivý smích válečníků a válečnic. "Sverde, mohl bys prosím odložit svou zbraň a pomoct mi?" Gjar se pomalu otáčel na chlapce. Obvykle by spatřil na chlapcově tváři veselý nebo šibalský úsměv, ale teď na něj hleděly smutné oči v barvě moře a svěšené koutky úst. Sverd překročil mrtvého, který mu překážel v cestě. "Musíme jít." Gjara sevřela úzkost. "Počkej chlapče, co ostatní?" vyhrkl. "Myslíš, že by zůstali ležet, aby nás postrašili?" v chlapcově hlase se vystřídala naděje s hořkostí. Starší se zamyslel a vrátil se myšlenkami na břeh moře v minulém letním čase. Družina jarla Mota zrovna doplula ke břehu, ti nejsilnější vyskočili z lodě a chopili se lan, brodili se mokrým pískem a rozráželi studené vlnky. Gjar se ochotně ujal této činnosti a jako první si povšiml pohybu v křovinách nedaleko útesů, které se rozprostírali jen kousek od písčitého břehu. Mávl na Smertera, o kterém se povídalo, že se dokázal pohybovat tiše a lehce, i přesto že sázel velmi tvrdé údery. Byl to chlapík střední výšky, byl méně objemný než ostatní, ale nebyl vyhublý. Jeho černá očka, tak podobná těm vraním, se kochala krajinou a nevnímala Gjarovi varovné signály. V dáli se začali míhat šedé skvrny, najednou se zpoza křovin ozval křik, ale nebyl to ustrašený křik, šlo o bojovný řev. Zbytek Motovi družiny skákal z lodi do měkkého písku a mířil přímo naproti druhé družině, která byla Gjarovi lehce povědomá. Při boji byl lehce dezorientován, najednou ležel na zemi. Musel být zasažen do spánku, zapřel se o suchý písek a vyhoupl se do sedu. Byl jediný, ostatní polehávali obaleni pískem na písčité z poloviny kamenné pláži. Nikdo z nich se ani nepohnul. Gjar, jak už měl ve zvyku, začal panikařit, vyšvihl se do stoje a třásl s přáteli. V moment, kdy začal naklepávat Tanna, mu došla naděje. V tom sebou přítel začal šít a vydávat dávivé zvuky, vyprskl Gjarovi písek přímo do obličeje a hlasitě se rozesmál. Tann si velice rád utahoval z každého, ta množina zahrnovala i samotného Mota. Asi proto se jmenoval zub, protože bolest zubů bývá opravdu nesnesitelná a on se dal velice dobře přirovnat k takové bolesti stoliček. Hned na to se rozchechtali i ostatní, jediná Skjonnhet, pohledná žena se zlatavými vlasy a blankytným párem modrých očí, věnovala Gjarovi soucitný úsměv. Naštěstí se Tann válečníkovi omluvil, přátelsky ho poplácal po zádech a už se k debatě o vtipu nevracel. Vzpomínání přerušilo o něco hlasitější "KRÁ, KRÁ." Přilétávala další hejna vran, což znamenalo, že nejde o žádný Tannův vtípek. Gjar věděl, že se musí zachovat rozvážně a dostat chlapce co nejdál od mrtvého pole. Tábořiště se nacházelo několik mil na západ a k dispozici měli více něž jen dva koně. Bohužel se rozhodl jinak a začal znovu pátrat mezi mrtvými. "Mot leží tam.." ozval se Sverd a uhnul pohledem, aby si mohl rukávem setřít slzy z tváří. "Co ostatní?" snažil se nevnímat hladové vrány klovající do stále teplých těl. "U všech bohů! Dívej se! Nikdo se nehýbe, nikdo se neohání po těch potvorách!" nakopnul jednu vránu. "Jak jsi přežil?" zeptal se ho Gjar mladíka s viditelným zájmem. Protože syn jarla nedosáhl dospělosti a byl poměrně vyhublý. Sverd zamrkal a podíval se směrem k padlému otci v kterém trčel zabodnutý meč. "Ta rána měla patřit mě, zalehl mne a skryl před ostatními." zašeptal a rozešel se ke koním. Gjar neotálel a zamířil za chlapcem, cestou zahlédl sněhově bledou tvář a plné odkrvené rty krásky Skjonnhet, padla po boku svého muže Smertera, který ji ovíjel svými pažemi a sdílel s ní smrtelnou ránu. "Jak jsi vlastně přežil ty?" otázal se Sverd bez nejmenšího zájmu o odpověď a už nasedal na koně. "To bych také rád věděl." Zašeptal tázaný do větru a také se vyhoupl do sedla. Společně pobídli koně a ujížděli směrem k západu. Sychravé počasí a šedé mraky je dohnaly na půli cesty. Studený déšť smýval krev z jejich oděvů a z jejich mysli, máčel jejich myšlenky a snažil se vyždímat špatné svědomí. Musím toho chlapce chránit Pomyslel si Gjar a zahloubaně sledoval chlapcův chladný výraz. Umí se udržet lehce se pousmál nad chlapcovou vytrvalostí. Bude z něj výborný jarl déšť mu cosi vnukl do hlavy, neviděl mladíka jako kousek suché větvičky, viděl v něm chlapcova předchůdce a zároveň otce. V dálce se rýsovala osada.. krákání vran je doprovázelo až k prvnímu srubu. Bojoval jsem za svého jarla, který ztratil život v boji, teď je mou úlohou chránit jeho krev Gjar poplácal koně po hýždi, kůň zpomalil svůj krok zastavil se nedaleko koryta plného vody. Jeho jezdec sesedl a zalétl pohledem k mladšímu jezdci, novému vůdci družiny, zbylých válečníků, jenž vychoval sám velký Mot.