Slepá honba za štěstím

Podle sonáty K9 Domenica Scarlattiho.

Edith musela dodržovat zásady tehdejší etiky. Neprojevovat se, přitakávat, souhlasit. Nedej bože, aby nezmizela v jednotě společnosti spadající pod idylický systém.
Nejdříve se to zdálo jako nemožné, ale co je nemožné může se možným stát, a proto nakonec zvyk pohltil každý z jejich dnů. Pro své okolí mohla být tou dcerou prodejce denního tisku se samozřejmou regulací, tou spořádanou dívenkou ve velkém městě, přesto pro její sny příliš malém. Uvnitř se ale skrýval všem, kromě Edith, naprosto cizí člověk, část její osobnosti uzavřené v temné místnosti. Jenže i na něj dopadla léta psychického nátlaku, čím dál víc se začal podobat představě, jež se ona sama snažila každý den promítat na své okolí. A tak její jediný záblesk naděje na lepší život pomalu slábl. Své strádání se snažila vyplnit bláhovými nápady, po jejichž vypaření se opět ponořila hlouběji do propasti bezmoci. Bláhové lapání po paprscích štěstěny proudících všude kolem ní, byly skoro na dosah. Čím blíž se totiž něco zdá, tím dál to doopravdy je. Radost a štěstí se staly žádaným zbožím, nikdo ho ale neměl. Edith následovala špatné cesty k jejich získání, nevědomky ničila své šťastné vzpomínky, nedosažitelnou kapku víry v lidstvo.