Nedokončený příběh

Úryvek z prózy.

Utíkat možná není občas to nejlepší řešení, když se chtěl ukrýt před všemi bolestmi, které vždy dusil uvnitř sebe a nikdy je nepustil ven. Kdo ví, jestli se bál, že by pak byl více zranitelný, než byl dosud, nebo se chtěl prostě ukrýt za maskou, jež mu pomáhala dělat se neprůstřelným, ale všechno má své hranice, a pak je na nás, jestli budeme bojovat, nebo utečeme. Stále utíkal dál. Dál od všeho, ale měl pocit, že ho pronásledují, ty temné stíny, jež mu vždy zakryly jeho slunce na obloze, jeho poslední naději na normální život, na život bez bolesti, bez prolití krve, které mu zatemňovaly jeho mysl čím dál víc. Stříbrné kapky bouchaly na tabulky oken domů, kde světla postupně zhasínala jako plamínek v jeho dříve zářivých očích připomínající temnou noční oblohou posypané tisíci hvězd.

Oblohu na zlomek okamžiku proťal klikatý blesk, jako by mu chtěl naznačit cestu k místu jeho věčnému spánku pro jeho roztrženou duši. Dorazil na opuštěný polorozpadlý most a zaklonil hlavu dozadu, aby se jeho bledá tvář setkala s kapkami deště. Dosud se postupně nevydal na most, najednou před ním přistálo už promočené papírové letadélko. Se zmatením si ho vzal do ruky a rozbalil svými pohublými prsty.

"Naše životy jsou dlouhé, věř si, i když jsi v bludišti. Po zimě vždy přijde jaro."

Přečetl text, jenž pomalu mizel, jak se rozpouštěl inkoust pod náporem deště, který jakoby s ním soucítil. Byl ještě víc zmatený a začal se rozhlížet všude okolo sebe, dokud za sebou neuslyšel hlas.

"Proč se pokoušíš schovat pod svou maskou? Dokonce i všechny ty jizvy z tvých chyb vytváří tvé souhvězdí."

Musel se otočit za hlasem a před sebou spatřil chlapce s kápí na hlavě s očima jako noc, který se na něj díval tak, jako by v něm mohl číst jak v otevřené knize, jako by chtěl přepsat celou jeho knihu, ve které se nenachází žádný růžový život, ale jen život procházejícím ohněm…