Poslední stránka

Jak by vypadala vaše poslední stránka, kdybyste byli knihou?

Pomalu se probouzím do nového dne. Ne, to není možné. Je ráno. Sluníčko svítí a budík opatrně zvoní. Venku si zpívají nádherní ptáčci svými jemňoulinkými hlásky. Vše je špatně. Začátek tohoto dne je přetvářka. Chci utéct. Nezáleží na tom kam, jen nechci být tady. Pozoruji svojí překrásnou postel. Byla by dokonalá. Jenže jsem jí během pár posledních nocí poskvrnila svými slzami.

Trhnu sebou. Musím vstát. Potřebuji se už konečně posunout. Otevřu okno. Symfonie ptactva ještě zesílila na hlasitosti. Mohla bych jít ven, jenže je snazší zalézt zpět do slz nasáklé skrýše.

Zadívám se do zrcadla. To je chyba. Zírá na mě jakési bledé, vyhublé stvoření. Až na oči. Její safírové oči, zvýrazněné kruhy pod nimi, naprosto září. Podlamují se mi kolena. Padám. V těch dvou studních se objevují slzy. Rychle odvrátím zrak. Moje holčička je pryč. Toho zrcadla se musím co nejdříve zbavit. Slzy mi stékají po tvářích, až na její oblíbené tričko, obarvené pařížskou modří. Paříž, jedno z dalších míst, kam bych chtěla jít, protože není tady.

Silou vůle se donutím vstát. Jako tělo bez duše tiše vstoupím do koupelny. Ona by jí v takovémto stavu nenechala. Skvrny zaschlé krve by vydrhla okamžitě. Začínám napouštět vanu a hlavou mi běží vzpomínky, jak tudy odtékala její krev.

Naložím se do až moc horké vody. Nezáleží mi na tom. Užívám si tu tělesnou bolest potlačující tu mnohem bolestivější. Vzhlédnu na polici. To prázdné místo mě irituje. Vím, co tam bylo. Ona to věděla.

Když ještě žila. Žiletek jsem se zbavila. Nezabila by se, kdybych to udělala dříve. S tou ztrátou se nikdy nevyrovnám, tak jak bych se někdy mohla smířit s tím, že jsem to zavinila já? Je mi líto, holčičko. Teď už je moc pozdě. Mým údělem je navěky se trápit a celé dlouhé dny jen bloudit po světě. Zapříčinila jsem vraždu těch safírů plných slz, těch rudých rtů, skrývajících nádherné perličky. A také srdíčka, které toho potřebovalo tolik říct. Samozřejmě, že to já jsem na ní měla dávat větší pozor. Kdo jiný? Nikdy jsem neměla připustit, aby na to všechno byla sama. Byla jen nevinným, slabým dítětem. Až za tři roky měla být dospělá. Jednala jsem čistě pragmaticky, chtěla jsem pro ní jen to nejlepší. Ale jediné, co potřebovala, bylo pochválit a obejmout. Kvůli mně si myslela, že není dost dobrá a že jí nemám ráda. Drtí mě, že s tímto pocitem odešla.

Voda ve vaně už vychladla. Sleduji, jak odtéká voda dnes, jako kdysi její krev. Je to skoro měsíc, ale přijde mi to jako by se to stalo před několika lety. Pokusím se znovu vyhrabat na nohy, a přitom koutkem oka zavadím o poličku.

Hrudí mi projede ostrá bolest úzkosti. Takové prázdné místo nikdy ničím nedokážu nahradit.

Moje holčička je mrtvá. Tak právě proto jsem jen duch. Protože ta holčička... jsem bývala já.