Zapálená studentka literatury, která sice psala krátce (2020 až 2021), přesto však dosáhla výrazných úspěchů.  Vyhrála litoměřickou Máchovu stopu se svým poeticky laděným příběhem.

Obraz

Alegorický příběh s tematikou nelehké cesty člověka soutěskou mezi životem a smrtí.

Je tomu už dlouho, co se tento příběh odehrál. Je to tak dlouho, že si ho málokdo pamatuje. Ti, kdo si ho ale pamatují, přesto netuší, kdy se odehrál, ani jak se jmenoval šlechtic, o kterém příběh vypráví. Vědí jen, jak to začalo a skončilo, a snaží se, aby příběh neupadl v zapomnění...

Mladý šlechtic zrovna pochoval svou matku. Stál nad hrobem, kde odpočívala vedle jeho otce, ale nebrečel. Neuronil ani slzičku. Byl rád, že ta stará nemocná žena je již na lepším místě a nemusí se více trápit.

Zhluboka se nadechl, aby zahnal prázdnotu u srdce, a otočil se k odchodu.

Celé odpoledne se hřbitovem navzdory dešti procházel. Nechtělo se mu vracet do prázdného ponurého sídla, které se nacházelo jen kousek za pozemky kostela.

Když se začalo stmívat a déšť ustal, došel k rozlehlému hájku, který se rozprostíral za nejstaršími hroby, které na hřbitově byly. Vkročil mezi stromy a opájel se vůní mokrého listí, mechu a hlíny.

Najednou spatřil, jak se za jedním stromem mihlo něco rudého. Tichými kroky se k tomu stromu přibližoval. Když byl asi deset kroků od něj, vynořila se zpoza kmene žena. Mladík se zastavil a s očima rozevřenýma dokořán a se zbožným úžasem na ni hleděl. Byla k němu otočená zády, neviděl jí do obličeje. Přesto si nedokázal představit nic krásnějšího.

Měla na sobě šaty, které jí odhalovaly celá záda a elegantně splývaly kolem dokonale oblých boků. Mladý šlechtic si pomyslel, že kdyby se takto oděná ukázala ve městě, zatkli by ji za prostituci. Ovšem její držení těla a ta překrásná alabastrová kůže mu prozrazovaly, že ta žena není žádná nevěstka.

Chtěl se k ní přiblížit ještě více, ale jakmile jeho noha došlápla, ozvalo se křupnutí větvičky. Opět se zarazil. Žena se za zvukem lehce pootočila. Šlechtic tak mohl zahlédnout jemnou oblinu jejího ňadra a lehce narůžovělou líci.

Ani jeden z nich se nepohnul. Pak ovšem žena ladným krokem přeběhla k dalšímu stromu a schovala se za něj.

Mladík se rozběhl za ní, ale když se podíval za strom, nic tam nenašel. Zběsile se začal rozhlížet kolem sebe. Nikde ale nebyla ani stopa po těch krvavě rudých šatech. Zaposlouchal se, jestli neuslyší její kroky na spadaném listí, ale jediné, co slyšel byl vlastní přerývaný dech a zběsile tlukoucí srdce.

Když se šlechtic vrátil po neúspěšném pátrání už za tmy domů, vydal se rovnou do pravého křídla sídla, kde byla obrazová místnost. Když totiž procházel hájem a snažil se najít to úchvatné stvoření, zjevila se mu v mysli dávno zastřená vzpomínka.

Na vysokých stěnách visel nespočet obrazů. Byli na nich jeho předci, různé krajiny a zvířata. Prošel celou místnost a pečlivě sledoval každý obraz, který minul. Nenašel ovšem, co hledal.

Oči mu těkaly z jednoho místa na druhé, jak se snažil vzpomenout si, kde ten obraz viděl. Čelist měl pevně sevřenou a ruce u boků se mu zatly v pěsti.

Pohled mu upoutaly malé oprýskané dveře v rohu místnosti. Svraštil obočí a pomalu k nim došel. Chladný kov kliky ho zastudil na dlani. Za dveřmi se nacházely kamenné točité schody.

Vkročil na první schod. Byla tam tma a vzduch páchl zatuchlinou. Vydal se nahoru a přidržoval se kamenné stěny.

Drolící se pískovec pod prsty, vlhký zatuchlý vzduch... Najednou se mu vše vybavilo. Přidal do kroku a div nebral schody po dvou.

Na vrcholu na něj čekaly další dveře. Rychle je otevřel a se srdcem v krku vkročil do malé komůrky. Mladík vytáhl z kapsy sirky a zapálil svíci, která stála na malém stolku u dveří.

Plamen se zamihotal a vtom to uviděl. Přímo naproti němu se o stěnu opíral středně velký obraz. Přistoupil blíže a s nevěřícným výrazem si ho prohlížel. Byla na něm žena. Ta žena, kterou dnes viděl v hájku. Byla vyobrazena přesně v tom samém postoji, který zaujala, když mu pod botou praskla větvička.

Padl na kolena a rukávem bílé košile setřel vrstvu prachu, která se za léta na obrazu usadila. Zíral na něj - na ni. Ty dokonalé křivky, rudé necudné šaty...

Když byl malý, chodíval si do věže hrát. Rád se tu schovával před chůvou, která ho v jednom kuse za něco kárala. Jeho otec byl vášnivý malíř a zde schovával malby, které... jeho žena neměla vidět. Malému šlechtici se ty obrazy nelíbily. Nechápal, proč ty ženy různých tvarů, barev pleti a vlasů nejsou ničím zahalené, proč je otec maloval, aniž by je oblékl. Byli bohatí, tak proč jim nekoupil nějaké hezké šaty jako mamince, než je namaloval?

Jednoho dne, ale do sbírky přibyla žena, která oblečená byla. Velice spoře, ale přece. Její bělostná záda odvedla pozornost malého chlapce od hraček. Vydržel se na ně koukat celý den. S dětskou nevinností sledoval linie jejího těla a žasl nad precizností tahů štětce jeho otce. Díval se na ni, dokud jeho otec nevtrhl do místnosti a s ledovým vztekem v očích ho neodtáhl za límec ven z věže. Zakázal mu nahoru chodit a vypadal u toho tak hrozivě, že chlapec poslechl.

Za pár dní otec zemřel. Malý šlechtic byl pohlcen smutkem a dny trávil s maminkou, aby jí nebylo smutno. Na malou komůrku ve věži zanedlouho zapomněl.

Teď tu ovšem stál a zíral na ten obraz - poslední, který jeho otec namaloval. Bylo tomu bezmála dvacet let, ale přísahal by na vlastní život, že...

,,Nikdy nepřísahej na vlastní život," ozval se znenadání hlas za jeho zády.

V mladíkovi hrklo leknutím a prudce se otočil. Byla tam. Stála ve dveřích a opět k němu byla ale zády.

,,Kdo jsi?" vydechl mladý šlechtic přiškrceně. Srdce mu splašeně naráželo do hrudi a ruce se mu třásly.

Žena pomalu naklonila hlavu na stranu a světlé vlasy se jí svezly po zádech. ,,To ti nemohu říci," odpověděla hlasem, který mu polaskal uši a přiměl jeho srdce bít ještě rychleji.

Dál klečel na podlaze. Neodvažoval se pohnout, aby mu zase nezmizela. ,,Mohu vidět tvou tvář?" zeptal se opatrně.

Žena naklonila hlavu na druhou stranu. ,,Ještě nepřišel ten správný čas." S těmi slovy vykročila na schody. Mladík si všiml, že je bosa.

,,Počkej!" zavolal za ní a s bezmocně nataženou rukou se vrhl ke dveřím.

Seběhl schody dolů a doběhl až před dům, ale žena byla pryč. Nezanechala za sebou ani stopu v blátě na cestě před sídlem.

Mladý šlechtic se vrátil zpět dovnitř. Prohledal celý dům, ale byl prázdný.

Hledal ji pět let. Pět let se pokoušel najít tu záhadnou, úchvatnou ženu, která mu nedala v noci spát. Navštívil každé místo v zemi, byl v každém lese, hostinci, veřejném domě... Otcův obraz vozil všude s sebou a ukazoval ho každému, koho potkal. Nikdo ji však neviděl. Nebo to mu alespoň řekli ti, kteří byli ochotni se s ním bavit. Jiní, jen co na obraz pohlédli, beze slova odešli.

Šlechtic nakonec hledání vzdal a vrátil se domů. Rvalo mu to srdce. Pokaždé, když pohlédl na ta věrně zpracovaná záda na plátně, zmocnila se ho nepopsatelná touha. Touha ji znovu spatřit, slyšet její hlas...

Nedokázal myslet na nic jiného, byl jí úplně posedlý. Na svých cestách ji mnohdy proklínal a chtěl se vrátit domů, ale nějaká jeho část mu to nedovolila. Nedovolil sám sobě na ni zanevřít, nedokázal to.

A teď seděl na kraji své postele s lokty opřenými o kolena a hlavou v dlaních. Skrz prsty na ni zíral. Dýchal mělce a rychle přes zatnuté zuby.

,,Proč?" zasyčel na obraz. ,,Proč jsem tě musel potkat? Proč jsi zmizela? Proč...?"

Najednou se ho zmocnil nehorázný vztek. Vyskočil z postele, popadl ten zpropadený obraz a mrštil s ním z okna.

S výrazem šílence pozoroval, jak klesá k zemi. Když dopadl, tiše to zadunělo a ten téměř neslyšný zvuk zaměnil pomatenost v šlechticových modrých očích za zděšení.

,,Ne..." vydechl a rozběhl se dolů a ven z domu. Třesoucími se prsty zvedl malbu z prašné cesty a chystal se jít zase dovnitř.

Vtom ale koutkem oka zahlédl pohyb mezi stromy, které obklopovaly pozemky jeho panství. Škubl hlavou tím směrem, a když zahlédl tu nezaměnitelnou rudou barvu, na nic nečekal, nechal obraz obrazem a uháněl ke stromům.

Tentokrát mu neuteče, tentokrát nezmizí, tentokrát zjistí, kdo je, tentokrát...

Těžce oddechoval, když se zastavil pár kroků od ní. Stála čelem k úzkému potůčku, který pokojně šuměl.

,,Ještě nikdo mě tak dlouho nehledal," pronesla zády k němu a v jejím hlasu byl slyšet upřímný obdiv.

Šlechtic nevěděl, co na to říct. Když ji konečně zase viděl, slova mu připadala neskutečně vzdálená a nedosažitelná.

Žena ale odpověď nečekala, protože vzápětí pokračovala: ,,Ani tvůj otec se neobtěžoval mě hledat. Byl však tak přesvědčivý, že když přišel čas se znovu shledat, dovolila jsem mu, aby mě namaloval."

Šlechtic konečně nalezl potřebná slova a sípavě ze sebe vypravil: ,,Kdo jsi?"

,,Stále nepřišel ten správný čas," zahlaholila a její hlas se ovinul kolem jeho splašeného srdce.

,,A kdy přijde?" nenechal se odbýt.

Ženě se zachvěla ramena, když se tiše zasmála. ,,Na to se ptá každý." Nepatrně k němu naklonila hlavu. ,,Ve skutečnosti to ale nikdo vědět nechce."

Zvedla malou nožku, aby mohla překročit potůček. Než ale udělala krok, šlechtic ji popadl za zápěstí. Tentokrát mu nezmizí.

Žena ztuhla a šlechtici přejel mráz po zádech. Její ruka byla ledová jako led, ale pokožku měla jemnou a hladkou. Sjel prsty do její dlaně. Pozvedl si ruku ke rtům a zašeptal: ,,Chci, aby ten čas nastal teď."

Žena se zachvěla, ale nechala ho, ať ji políbí na hřbet ruky. Pak zašeptala: ,,Je příliš brzy."

,,Není. Hledal jsem tě pět let. Už nechci čekat ani minutu," odvětil stejně tiše.

Stáli těsně u sebe a ani jeden se neodvážil pohnout. Žena dlouze ztrápeně vydechla. ,,Pokud se otočím, už nebude cesty zpět," varovala ho.

,,Prosím," vydechl těsně vedle jejího ucha.

Žena se k němu pomalu otočila. Šlechtici se div nepodlomila kolena, když spatřil její tvář. Jemné rysy jako by se vpíjely do okolního vzduchu - jako by neměly pevný tvar. Plné rty byly rudé jako její šaty, ale také jako by nedržely linii. Zdálo se, že se roztékají a rozlévají jako krev po podlaze. Jediné oči měly zcela jasné okraje. Oči, ve kterých byla vepsána celá staletí. Oči tak překrásné, že by se v nich ztratil každý muž na světě, zároveň ale také tak nebezpečné, že dokázaly prohlédnout až k samotné duši.

,,Jsi nádherná," řekl naprosto okouzlený šlechtic a odhrnul jí pramen světlých vlasů za ucho. ,,Jak se jmenuješ?"

Žena mu položila chladnou dlaň na tvář a přiblížila svá ústa k jeho. Jejich rty se lehounce dotýkaly, když šeptla jediné slovo: ,,Smrt."

Políbila ho. Vroucně a hluboce. Ten polibek vysál šlechtici všechen vzduch z plic. Začal se vzpouzet. Chtěl se od ní odtrhnout.

Žena jeho rty nakonec propustila sama. Šlechtic padl na kolena s rukama na krku. Nemohl dýchat, nemohl dýchat, nemohl...

Jeho tělo kleslo do měkkého mechu a listí a už se nepohnulo.

,,Říkala jsem, že nebude cesty zpět," řekla nebožtíkovi se soucitným pohledem Smrt. ,,Kdybys nebyl zaslepen tělesnou krásou a bezhlavou touhou, mohl jsi mít ještě dlouhý život..."