Bez názvu

Kontemplativní próza.

"Život je jako piano. Černé klávesy představují bolest, zatímco bílé klávesy štěstí. Ale na cestě životem nesmíme zapomenout, že i černé klávesy vytvářejí hudbu." Dotkl se její tváře, která se leskla slzami. Chtěla dojít pro pomoc, ale on ji v tom zabránil. S poslední energií si ji přitáhl do objetí a začal ji hladit po zádech. "Myslím si, že od teďka budeš muset sama najít svou cestu," sám se snažil udržet vlastní slzy, jež se draly na povrch. "Jsem rád, že na mé poslední cestě měsíc stále září tak nádherně," povzdechl s úsměvem.

Začalo svítat. Sluneční paprsky probouzely spící obyvatele louky a odrážely se v rudé tekutině tvořící se pod osobou, jež byla opřena o kmen stromu. "I dlouhou zimu vystřídá jednoho dne jaro," vzhlédl na oblohu, kde se objevilo hejno ptáků, které se po dlouhé době vracelo domů. "Co když ne? Co mám dělat, když budu stále uvězněná v té zimě?" Najednou jakoby všechen zvuk se rozplynul v krajině.

Čas šel dál a na nikoho nečekal. Bílá peřina se postupně rozpouštěla a mizela, aniž by za sebou zanechala stopy. Gejzíry růžových květů zdobily třešeň, pod kterou ležely někdy chryzantémy, jindy to byly i růže, jež časem usychaly. Okolo stromu si většinu času hráli malí králíčci, kteří si jedné noci všimli zahalené osoby v černém plášti, jež držela v ruce bílé chryzantémy a růže a stála pod rozkvetlou třešní, pod kterou se nacházel náhrobek.

"Bratře, jsem zpět…"