Nevděčná jinakost

Reflexivní báseň.

S hlavou vzpřímenou kráčí si životem,

s jistým krokem a ráznými slovy.

Předhání se, kdo nejdéle nebude samoten

a soutěží o tu nejpichlavější růži.

Každým coulem škůdce, jímž mne nazývají,

skrývám se a krčím v tmavých koutech.

Se zoufalstvím ztraceného dítěte

hledám společnost jiné než mrtvé mouchy.

Kdo komu nažene strach z osamění

prostý duch s povrchními city

či osm nohou pohánějících cosi neznámého,

s pavučinami rýmů místo jmění.

Mým proviněním malý vzrůst,

prokletím ta nevděčná jinakost,

se sny a bytí plazím se ze stínu,

barev života stále nemám dost.

Temnota náhle zahltí mi smysly,

nacházím zde příjemný chlad.

Ve stínu za společnosti mrtvé mouchy

a nože vraženého do zad,

můj sen o bytí tvrdě končí

s dopadem boty na zem.