Karot

Příběh s tajemstvím.

Kapitola I.

V jednom starém váženém království, kterému se říkalo země krále Leopolda se uprostřed lesů nacházela jedna zapadlá vesnička. Jmenovala se Karot. Lidé ji říkali "brána do pekel", věřili totiž, že z ní vyzařuje něco tajemného, zlého jako by to byl snad portál do říší mrtvých.

Měli strach, také proto o ni nejevili nějaký převeliký zájem a nevydávali se tam. Tedy až na některé výjimky, zvědavce, které toto místo fascinovali tak moc, že neodolali, jenže žádný z těchto odvážlivců už se nikdy nevrátil zpět.

Jedním takovým zvědavcem byla pozoruhodná dívka se jménem Anna, jenž byla tímto místem naprosto posedlá. Mluvila o něm od rána do večera. Nedalo ji spát. Naneštěstí to byla také jediná dcera krále Leopolda.

Byl zaskočen, když se tuto informaci dozvěděl, jelikož byl ale schopný pro svoji dceru udělat úplně vše, co ji na očích viděl. Dovolil jí tuto cestu absolvovat s jeho nejlepšími vojáky.

Bylo to v létě, na začátku července, kdy se vydali na cestu. Trvala dvanáct krásných nocí a dvanáct nekonečných dnů. Někdy je doprovázel vítr, který jim šeptal historky o životech, které zde nenávratně skončili. Jindy bylo pro změnu slyšet vytí vlků. Princeznu to neovlivnilo, byla odhodlaná pokračovat přes veškeré překážky, dokonce si připadala silnější při každé další nástraze. To se ale nedalo říct o její družině. Ke konci už vojákům těžkla víčka únavou a bolestivé nohy je doprovázeli na každém kroku. Nicméně jedné studené noci se nakonec dostali do cíle jejich pouti.

Stáli před masivní železnou bránou do říše Karotu. Popošli blíže a všimli si, že jsou na ni vyryté jakési starodávné symboly, které vypadali jako nějaké starodávné runy. Ani toto je ale neodradilo vstoupit do vesničky. Princezna se zhluboka nadechla a pomalu zatlačila do brány. Ta se s důkladným nářkem začala otevírat. Když vstoupili nikde nikdo, pocítili menší závan strachu a bezmoci. Domy v okolí působily jako by je snad žádný člověk v životě neobýval. Div že se jeden z nich nerozpadl, když se ho Anna fascinovaně dotkla.

Ovšem našli se i některé výjimky, kde život nejspíše byl, protože skupina zahlédla, jak se záclony v některých oknech domů hýbaly, avšak nikdo netušil, zda se jedná o lidi.

Najednou se z ničeho nic k princeznině družině rozběhl malý ušouraný pes. Začal ji tahat za kus jejího kabátu směrem k jedné lehce vzdálené chatrči. Pes ne, a ne se ji pustit. Vojáci vzdali jakýkoliv zásah pro záchranu, protože by princezně také mohli pěkně ublížit, tak je jen potichu následovali.

Když ji dotáhl přímo k chatrči, zmizel dovnitř. Všechny přemohla zvědavost a vydali se vstříc tajemstvím za ním. Uvnitř byla černočerná tma jen občasný paprsek měsíčního světlo zabloudil skrz praskliny ve zdech. Jakmile si jejich oči přivykly na přítmí, tak začali zkoumat okolí. Vzduch byl cítit hnilobou a všechen nábytek byl pokrytý pavučinami. Nejvíce je ale ovšem zaujala truhla v rohu místnosti. Vojáci zapálili pochodně a princezna se k ní vydala a pomalu ji otevřela. Uvnitř našla staré knihy a podivné předměty. V jedné z knížek byli téměř totožné prapodivné znaky jako na bráně.

V tom se ozval děsivý zvuk z venku, jako by někdo nebo něco prošlo kolem chatrče. Princezna se lekla a omylem zaklapla víko od truhly. To, co obíhalo chatrč se najednou objevilo hned vedle nich. Byl to tajemný muž zahalený v plášti. Otočil se, uklonil se princezně a promluvil: "Co tu hledáte?" Trochu sebou trhla (leknutím), ale přesto odpověděla: "Hledám pravdu o tomto místě. Hledám odpovědi." Muž se zarazil a podíval se na její prst na němž se schovával malý prstýnek. "Odkud to máte princezno?" zeptal se nevěřícně. Anna nestihla odpovědět, protože ji ve stejný moment spadl z prstu přímo do knihy. Začal zářit, až všechny na drobný okamžik oslepil. Prsten v sobě totiž ukrýval nevysvětlitelnou magickou sílu a ta se probudila právě při střetnutí s knihou. Ve chvíli oslepení na ně začal mluvit nějaký prapodivný hlas, zněl jako by byl snad z jiného světa. Ani jeden člen skupiny mu nerozuměl, přesto je nevysvětlitelně přitáhnul neviditelnou sílou do knihy a tam také zůstávají do dnes. Ačkoliv jeden člověk v knize nebyl onen tajemný muž. Na něj síla nepůsobila.

Kapitola II.

To, co se stalo pak, už nevíme. Vše zůstalo zahaleno tajemstvím v knize, která leží doma u jednoho starého profesora fyziky. Avšak ani on sám netuší, jak se mu dostala do rukou.

Někteří lidé tvrdí že to je ten samý muž jako ten, co zbyl a nezmizel jako jediný v ten osudný večer, avšak jsou to jen dohady…