Alena Gabryšová: Nesmrtelné tajemství

Byl krásný sluncem prozářený večer. Červánky na nebi tancovaly.
Děti se radovaly v ulicích Prahy devatenáctého století. Z továren
stoupaly oblaka páry. Z nádraží se ozývalo houkání a syčení parních
vlaků. Lidé se vraceli z odpolední šichty a jiní zase šli na noční šichtu.
Děvčata pomáhala matkám s večeří. Z hospod se ozývaly radostné
výkřiky mužů, kteří zrovna vyhráli partičku mariáše.
Malý Matyáš byl s kamarády venku. Byli to tři kluci od osmi do
devíti let. Běželi po ulici a byli zrovna ve vášnivém fotbalovém zápasu.
Míč lítal z jedné strany ulice na druhou. Kluci si představovali, jak jsou na
fotbalovém stadionu a chystají se vyhrát světový šampionát. Karel nahrál
Jindrovi. Jindra provedl krásnou kličku, aby obehrál lampu, která mu
stála v cestě, a nakonec ho krásně centroval na Matyáše. Matyáš se
chystal skórovat, vší silou kopl do míče, poté se ozvalo hlasité řinčení
skleněných střepů. Ta kluky probudila z jejich představy. Uviděli před
sebou rozbitou výlohu toho podivného hodinářství na konci Břetislavovy
ulice. Zděsili se a nejvíc Matyáš. To on byl tím, kdo kopl míč a rozbil
výlohu. Všichni stáli jako přimražení. Ozvalo se zabručení. Zbytek kluků
se dal na útěk, jen Matyáš zůstal. "Promiňte…," vykoktal potichu, "vrátil
byste mi prosím ten míč." Opět se zvalo zabručení. Matyáš strachy ani
nedutal. Klepal se, srdce mu bušilo jako o závod. Napětí v něm stoupalo.
Přál si dostat svůj míč zpátky. Zkusil se tedy zeptat znovu: "Prosím,
pane. Vraťte mi prosím můj míč. … Omlouvám se, že jsem Vám rozbil
výlohu." Nikdo se neozval. Po chvíli míč vyletěl ven. "Starej se raději o
sebe a dávej bacha, ať nerozbiješ něco dalšího," řekl muž uvnitř krámu
rozmrzele. Matyáš hbitě sebral míč, poděkoval a utíkal se strachem pryč.
Kluci odběhli o pár ulic dál, když uviděli Matyáše i s balónem, byli
překvapení a zděšení zároveň. "Jak se ti ho povedlo získat?" zeptal se
Karel. "Vždyť ten hodinář je šílenec. Mohl tě klidně zabít!" vyjekl Jindra.
Matyáš na ně jen nechápavě pohlédl. Byl zmatený z toho, co říkají, a
zároveň z toho, co se stalo. "On mi ho vrátil sám. Jen jsem se mu
omluvil," odpověděl nakonec. Ostatní se na něj s podivem podívali. "A
viděl jsi ho? Jak vypadal? Byl naštvaný?" začali se hned vyptávat.
"Neviděl jsem ho. Ale zněl rozmrzele. Řekl, ať si dám příště větší pozor,"
odpověděl Matyáš. "Měl jsi velké štěstí," prohlásil přísně Karel, "ten chlap
není vůbec příjemný. Jednou jsem byl v tom hodinářství s mámou.
Potřebovali jsme opravit hodiny po dědečkovi. Ten chlap je sice mladý,
ale chová se divně. Je hodně mrzutý. Ruce má ovázané obvazem. Nosí
kulaté brýle. Občas se tak prazvláštně uchechtne, i přestože nikdo neřekl
žádný vtip ani vtipnou poznámku. Vsadil bych boty, že ten člověk má
buď něco v plánu, nebo už něco provedl." Kluci se rozhodli jít pokračovat
ve svém fotbalovém šampionátu, ale cestou nadále spekulovali nad
záhadou toho hodináře.
Přišli do nedalekého malého parku. Proběhl první výkop a hned
byli zpět na stadionu plném lidí. Hráli dlouho a ani si nepovšimli, že se již
setmělo. Teprve, když došla pro Jindru jedna z jeho sester, se rozešli.
Matyáš měl domů tu nejdelší cestu. Chtěl jít sice rovnou domů, ale tíha
jeho svědomí mu to nedovolila. Musel jít kolem hodinářství. Avšak když
procházel kolem hodinářství, byl velmi zaskočen tím, co viděl. Očekával
jen provizorně opravenou výlohu, pokud by se ten muž o opravu
pokoušel. Ta se však před ním objevila opět vcelku, nablýskaná, že,
kdyby bylo světlo, tak by se v ní člověk mohl vzhlížet, a dokonce nikde
kolem nebyl ani drobný kousek střepu. Jeho tep se náhle zrychlil.
Nechápal, jak to ten člověk dokázal a ani to vědět netoužil. V hlavě si
vytvořil představu, že ho ten muž někde poblíž sleduje. Vidí každý jeho
pohyb, každou jeho myšlenku a veškerou jeho nejistotu. Náhle se mu
zdálo, že slyší kroky. Dal se na útěk. Už se o to hodinářství více zajímat
nechtěl. Už o něm nechtěl ani slyšet. S obrovským vyčerpáním doběhl
domů. Uklidnil se teprve tehdy, když klíč cvakl v zámku a uzamkl dveře.
Matyášova rodina patřila mezi jednu z nejbohatších rodin v Praze.
Jeho otec byl vlastníkem cihelny a továrny na bicykly. Matka zpívala a
vystupovala v Národním divadle. Matyáš měl tři sourozence, dvě mladší
sestry a jednoho staršího bratra, avšak ten se ukazoval v domácnosti
minimálně. Starší bratr navíc nyní studoval v Anglii filozofii.
Matyáš koutkem oka zahlédl matku v salonku. Na nic nečekal a
z posledních sil se rozeběhl, aby ji objal. Přitiskl se k ní. Byl šťastný.
"Kde jsi byl, mladíku?" prohlásil rázně otec, který si do té doby četl
noviny. "S klukama jsme hráli fotbal. Hrálo se o titul a vyhráli jsme!"
vykřikl radostně s pýchou v hlase Matyáš. Otec však stále trval na svém:
"Je po desáté. Služka ti sice jídlo schovala, ale taková hrubá
nedochvilnost není zásadou správného gentlemana ani správného
podnikatele." Matyáš obrátil oči v sloup: "Otče, vždyť Jindra i Karel
mohou být dlouho venku, tak proč já ne?" "Protože jsi synem
významného podnikatele!" rozkřikl se otec. To si ale Matyáš nechtěl
nechat líbit. Avšak matka si přiložila prst na ústa: "Zbláznili jste se. Vždyť
vzbudíte Julii a Eleonoru." Matyáš se naštval a odešel do svého pokoje.
V pokoji byla zrovna služka Eliška. Byla to mladá Židovka, kterou
Matyášův otec zaměstnával od útlého věku, protože chtěl na veřejnosti
působit jako ochránce malých opuštěných dětí. O jejím původu věděla
pouze Matyášova matka, která byla pro "Malou Elí", jak jí často říkala,
velkou oporou a adoptivní matkou.
Eliška zrovna dostlala postel, když Matyáš přišel. "Elino!" okřikl jí.
Služka byla zaskočená. Velmi se omlouvala a už chtěla z pokoje potichu
vyklouznou, když jí Matyáš zastavil: "Počkej. Potřebuji si s někým
promluvit a rodiče mě, jako obvykle, neposlouchají. Eliška se stále
snažila rychle ze situace vykroutit: "Pane, omlouvám se ještě mám
spoustu práce a potřebuji všechno stihnou do půlnoci. Matyáš začal
takticky vzlykat a předstírat, že má slzy na krajíčku. To byla jeho
přemlouvací taktika. Eliška nestála o problém s jeho rodiči, a tak se
raději podvolila mladému pánovi: "Co máte na srdci, pane? Povídejte."
"Slyšela jsi někdy o tom hodinářství na konci Břetislavovi ulice?" zeptal
se zvědavě. Eliška se zarazila. To hodinářství znala moc dobře, a hlavně
toho hodináře. Byl to právě on, který zabil jejího otce před šesti lety před
hospodou. Ona tomu všemu musela přihlížet. Potlačila pláč: "Ne, pane,
neslyšela." "Pak můžeš odejít," povolil po chvilce dumání Matyáš.
Přišel k oknu a chtěl chvíli přemýšlet. Zavřel oči a za chvíli usnul.
Ani nepostřehl, že ještě přišla Eliška, uložila ho do postele a něžně ho
přikryla přikrývkou.
Eliška přišla po schodech dolů do salonku, aby oznámila, že
všechny děti už spí. "Je všechno v pořádku, Eliško?" zeptala se se
starostí v hlase Matyášova matka. Než Eliška stihla cokoliv říct přerušil jí
otec: "Jistě, že je. A vůbec, proč se o ni vůbec staráš? Je to jen služka."
"Protože je to ještě dítě, Teodore. Nikoho na světě nemá a nebýt nás,
nemá ani střechu nad hlavou," odpověděla matka. Otec se podíval
výhružně na Elišku, odhodil noviny na stůl a odešel. "Co se děje, Eliško?
Neříkej, že nic, vidím ti to na očích," doléhala matka stále. Služka si
povzdechla: "Víte, mladý pan Matyáš, se mě před malou chvílí zeptal na
jistý krám v Břetislavově ulici. Vím, že bych se neměla nechat takto
rozhodit, jenže v tu chvíli jsem to nezvládla. Jak jsem jen mohla na to
zapomenou? Jak jsem jen mohla na něj zapomenout! …" Matka jí
uchopila za ruku a podívala se jí do očí: "Tady ti již nikdo neublíží. U nás
ne. Je v pořádku, že jsi neudržela pocity. V takové situaci to není vůbec
jednoduché. Jistě, že jsi na tátu nezapomněla. Stále ho neseš ve svém
srdci. Jen se snažíš snížit bolest z té ztráty. Ale to je přirozené." Chvíli se
na sebe se soucitem v očích dívaly. Náhle matka vyzvala Elišku, aby si
k ní přisedla.
Eliška se tedy usadila a začala vzpomínat: "Pamatuji si to, jako by
to bylo včera. Matka mě poslala pro otce do hospody. Chodil tam jednou
občas dvakrát za týden. Chtěl se jen pobavit s přáteli a občas tato
setkání zapít douškem piva. Toho osudného večera se tam roztrhla
potyčka mezi bohatšími měšťany a přáteli mého otce. Otec začal
vyhrožovat, že někoho zabije, pokud se okamžitě neuklidní. On to
nemyslel vážně, doma měl problém zabít i malou mouchu, která vlétla
dovnitř oknem. V tu chvíli se na židli napřímil ten muž. Do té doby seděl
poklidně v koutě místnosti a nikoho si nevšímal. "Myslíte to vážně?" řekl
troufale, "Tak tady mě máte!" Úsměv na jeho tváři byl podlý. Vypadal,
jako by přesně na takovou situaci čekal. Vyšli ven před hospodu, každý
rozbitou láhev v ruce. Začali na sebe křičet. Otec zaútočil první. Pořezal
ho na krku a, i když krvácel, neskácel se k zemi, ba naopak byl ještě
čilejší. Vrhl se na otce a za chvíli se otec s rozbitou hlavou skácel k zemi.
Ten člověk se ještě nad svým vítězstvím smál a radoval, mezitím, co můj
táta umíral!" Eliška pocítila obrovský vztek, možná, kdyby ji Matyášova
matka něžně neobjala, by odešla si to s tím mužem vyřídit. "A co na to
řekla policie?" zeptala se matka. Eliška si povzdechla: "Nechtěli to moc
řešit, už kvůli jeho původu. Prohlásili, že hospodské potyčky jsou běžnou
záležitostí a holt někdy skončí i smrtí. Navíc já ani matka jsme neměly
dostatek peněz na zaplacení rozsáhlejšího vyšetřování." Matka se na
chvíli zamyslela, pak se usmála a řekla: "Tady ti už nikdo neublíží. Víš,
co? Běž si odpočinout. Pracuješ tvrdě a dlouho do noci. Zbytek práce
doděláš zítra." Eliška se usmála, poklonila se a pošeptala: "Mockrát Vám
děkuji. Dobrou noc." "Dobrou noc," odpověděla matka.
Ráno se Matyáš probudil brzy. Byla první neděle v měsíci, což
znamenalo, že večer budou s rodinou večeřet i otcovi obchodní partneři
a vše vyvrcholí debatou o novém obchodním plánu. Matyáše vždy
všechna ta formálnost unavovala. Věděl, že jednou bude chtít otec, aby
po něm podnik převzal, ale Matyáš na to ani trochu nespěchal. Raději
trávil svůj čas se svými přáteli venku. Dneska měl opět v plánu jít si
s Jindrou a Karlem hrát ven. Proto se rychle nasnídal. Oznámil matce,
která zrovna pomáhala Elišce s prací, kam jde a už běžel ven ze
vstupních dveří. Život v Praze se mu moc líbil, bylo zde vždy, co dělat,
měl vše na dosah ruky, a hlavně tu měl své kamarády. První se zastavil
u Karla. Karel jako kdyby čekal, kdy Matyáš zaklepe, a tak ihned vyběhl
ven. Následně běželi k Jindrovi, avšak nikdo nebyl doma. Chvíli počkali,
ale ani po třetím zaklepání nikdo neotevřel.
Poodešli pár kroků a náhle se Karel zeptal: "Co budeme dělat?"
Matyáš pokrčil rameny. Po krátkém uvažování se podíval na Karla a
šibalsky se usmál. Hodil míč, který do té doby pevně držel, na zem a
nahrál ho Karlovi. To pro Karla znamenalo nový fotbalový turnaj. I když
byli na ulici, začali s hrou okamžitě. Proháněli se ulicemi jako splašení,
dokonce i rozšlapali pár nově zasázených květin před květinářstvím.
Zahýbali z ulice do ulice, až doběhli k tomu hodinářství. To kluky
zastavilo. "Proč prostě vždycky musíme skončit tady?" zeptal se
zmateně Karel. Matyáš se chystal odpovědět, ale přerušilo ho otevření
dveří. Kluci se vyděsili, ale hned se zase uklidnili.
Ze dveří vyšel Jindra. Matyáš na něj zmateně zavolal: "Jindřichu!"
Jindra se ulekl a pak se usmál: "Čau. Vím, divíte se, co tu dělám. Však
ale znáte to, skoro každý má v dnešní době doma hodiny. Ty naše se,
jako na potvoru, včera rozbily. Ani netikly. A hádejte, koho rodiče poslali
do hodinářství? No přeci mě. Matyáš se podivil: "Vždyť v Praze je
spousta hodinářství. Proč jsi šel zrovna sem?" Karel mu hbitě odpověděl:
"Opravy jsou tady rychlé a hlavně levnéje." "Právě," povzdechl si Jindra,
"nemohl jsem jinam. Žijeme od výplaty k výplatě. Ten chlap tady je sice
zlý a přísný, ale alespoň je levný." "A jak vypadal?" vyhrkl ze sebe
Matyáš. Jindra si nebyl jistý, pořádně toho muže neviděl, byl zahalený ve
tmě a temné atmosféře neustále tikajících hodin, avšak chtěl působit
před kamarády statečně: "Byl děsivý. Jeho úsměv člověka probodnul
ihned při vstupu. Byl hodně starý. Byl hodně vychrtlý a prsty měl dlouhé
a kostnaté. Jeho mluva byla zastaralá. Používal historická slova. Byl to
bezpochyby blázen." "To muselo být strašné. A co ty hodiny? Opravil
je?" zeptal se Karel. Jindra nesouhlasně zakroutil hlavou: "Opraví je
během dneška. Zítra si je mám vyzvednout." Matyášovi se nelíbilo mluvit
o tom muži v tak těsné blízkosti jeho krámu. Zdálo se mu, že je sleduje,
proto raději navrhoval pokračovat ve hře, s čímž i ostatní souhlasili.
Přiběhli do parku, kde hráli již včera. Hráli celé dopoledne, dokonce
přišli i jiné děti, aby si s nimi zahráli. Vznikl s toho velký dětský fotbalový
turnaj. Přidalo se i dokonce několik dívek v nádherných šatech, ale ani ty
jim ve hře nepřekáželi. Když se chýlilo k polednímu, přišla služka Eliška.
Hledala Matyáše úplně všude. To, že je Matyáš v parku, se dozvěděla
od jednoho mladého muže, který stál na okraji parku a celou tu sešlost
pozoroval hezky vpovzdálí. Když Eliška přišla k provizornímu hřišti a
chtěla odvést Matyáše domů, chytil ji za rameno ten muž a řekl: "Však je
nechte ještě chvilku, milá slečno. Jsou to děti, tak ať si to dětství užijí."
Eliška si ale smutně povzdechla: "Ráda bych je nechala pohromadě tady
v parku, ale jeho otec si toho chlapce žádá k obědu. Pokud nesplním, oč
žádá, nezaplatí mi další výplatu, nebo mě rovnou vyhodí na ulici." "Tak
krásné a slušné děvče by nikdo jen tak nevyhodil. A co se peněz týká,
tady, daruji vám trochu ze svých," snažil se Elišce pomoci mladík.
Nabízel Elišce několik zlatek. Eliška svižně couvla: To přece nemohu
přijmout. Hlavně Vás ani neznám a nemám Vám to, jak splatit." "Jste
velmi zdvořilá," usmál se na ni mladík, "já však trvám na své nabídce.
Peníze nejsou vše, ale člověk je v dnešní době potřebuje." Stále Elišce
velmi lichotil a ona se pomalu začínala červenat. Nechtěla však na sebe
svým chichotáním zbytečně upozorňovat, proto si peníze raději vzala.
Děti dál nerušeně pokračovaly ve hře. Eliška stále stála vedle
milého mladíka. Občas se na sebe podívali, usmáli a promluvili. Bylo jim
spolu dobře. Pomalými drobnými krůčky se k sobě přibližovali. Když už
ho Eliška téměř políbila, ucukl a rychlou chůzí se začal vzdalovat.
Rozeběhla se za ním: "Počkejte! Prosím." Mladík odmítal zastavit. Avšak
po několika Eliščiných naléháních přece jen zastavil. Pomalu se k ní
otočil: "Bylo to hloupé. Zapomeňme na to. Vůbec se neznáme. A vůbec
… všechno. … Sbohem." Dal se na útěk, a tak ho Eliška už nedoběhla.
Chtěla jít z ním dál, ale náhle ji vyrušil známý dětský hlas: "Eliško, co
tady děláš?" Byl to Matyáš. Zrovna dohráli zápas a jedna paní mu řekla,
že ho tady sháněla služka. "Váš otec si přeje s Vámi poobědvat, mladý
pane," sdělila Eliška poslušně. Matyáš protočil oči: "Děkuji za sdělení a
pokud musím jít, tak prosím rychle, chci ještě stihnout alespoň druhý
poločas."
Když dorazili domů, otec syna již netrpělivě očekával. Eliška se
obávala konfliktu, ale on se na ni pouze hrubě podíval, zabručel a vzal
syna do jídelny. Chvíli si jen povídali. Otec chtěl řešit budoucnost
podniku, ale Matyáše to zatím vůbec nezajímalo. Pronesl několik
znuděných poznámek, čímž otce velice naštval. Otec začal křičet: "Co si
jako o sobě myslíš? Ty nejsi ta lůza, co je venku a je nucena pracovat za
nízké prachy, jen aby měli na chleba! Jsi můj syn a jednou převezmeš
obrovský podnik!" "A co Albert?" navrhl Matyáš, "Ten může podnik vést."
Otec už přímo zuřil: "Tvůj bratr je baba v mužských šatech! Kdo, kdy
viděl, aby muž studoval filozofii? Dnešním světem hýbou prachy a
nápady jsou penězům podřadné!" Matyáš se chystal do hádky pořádně
ponořit, ale otec ho přerušil: "Matyáši, odejdi o všem přemýšlet do svého
pokoje! Ihned!" Matyáš se chtěl bránit, ale otec se již zvedl a za chvíli ho
osobně odváděl do pokoje. Aby syn neutekl, vzal si otec k sobě klíč od
jeho pokoje.
Eliška mezitím litovala promarněné šance s oním milým mužem.
Pohrávala si s penězi, které jí dal. Zároveň se snažila přijít na to, proč se
jí zdál zpočátku velmi povědomí, avšak na nic nepřišla. Ze snů jí probudil
přísný hlas otce: "Eliško! Nemáš snad co na práci?" Okamžitě se dala do
práce, ale stále myslela na pocit, který se dostavil v přítomnosti toho
mladíka.
Hodiny plynuly. Kluci v parku už dávno dohráli turnaj. Museli
skončit dříve, kvůli zítřejší škole. Míč si vzal domů Karel, aby ho zítra
Matyášovi vrátil. Matyáše otec konečně pustil z jeho pokoje, ale bylo to
jen proto, že dorazili obchodní partneři na tradiční večeři. Všichni působili
velmi formálně a relativně šťastně. Jen Matyáš měl vztek. Chtěl utéct
z klece, do které ho uzavřel jeho otec. Přál si život žít, ne jen přežívat.
Jen tak dostal nápad, že se po večeři pokusí nenápadně odplížit pryč a
následně tajně odejít ven. Po zhruba hodině podrobného plánování se
rozhodl, plán realizovat. Nejprve řekl, že vytvořil nějaký plán nového
obchodu, a tak že by ho rád ukázal. Všechny zanechal ve velkém
očekávání, co naplánoval. Mezitím si však on oblékl svůj dětský kabátek
a potají se vyplížil z domu. Nikdo ani neslyšel cvaknout dveře, když je
zavíral.
"Konečně," řekl si pro sebe, "život bez věčného omezování. Věčný
život, kdy mě konečně nikdo nebude obtěžovat." Praha byla tu noc
vcelku klidná. Živo bylo pouze v okolí hospod a hampejzů, a tak se
k jedné velmi známé hospodě Matyáš také vydal. Přál si potkat ty
svobodné lidi, kteří si užívají každou chvilku bez závazků. Téhle radosti
si všiml již u Karla a Jindry. Těšili je i maličkosti. Cestou k hospodě
nepotkal ani živáčka, ale u hospody tam to žilo.
Rozhlížel se kolem sebe. Těšil ho všechen ten rozruch. Ze stínu se
náhle vynořila skupina mužů, nejspíš dělníků. Bylo jich osm, od dvaceti
do padesáti let. Někteří měli na sobě pouze špinavé košile, jiní měli na
nich saka a vestičky. Jeden se podíval na Matyáše a vykřikl: "Hele to je
šéfa kluk! Ten by dal cokoliv jen, aby ho zachránil. Co vy na to, chlapi?"
Jiný zvolal: "Je na čase ukázat zbohatlíkům, jaké to je obávat se o svou
rodinu a o životy svých dětí!" Další se přidal: "Na něj! Nesmí utéct!"
Matyáš netušil, co se děje. Muži ho zahnali do temného kouta za
hospodou. Byl v pasti. Chytili ho za ruce. Nemohl se ani pohnout. Měl
obrovský strach. Chtěl křičet o pomoc, ale v tu chvíli na něj namířil jeden
z mužů pistoli: "Jestli něco jenom zkusíš, dostane tě tatík v pytli na
mrtvoly." "Tak jako někteří z nás viděli své děti naposledy, když zemřeli
z nedostatku jídla a kvůli těm příšerným podmínkám, které si můžeme
z chudých platů dovolit," prohlásil jeden ze starších mužů. Matyáš velmi
litoval svého rozhodnutí. Matka měla pravdu, v noci se venku přežít
nedá. Muž s pistolí se pomalu přibližoval. "Měl bys odříkat poslední
modlitbičku, mladej," řekl skoro až s šíleným úsměvem na tváři. Ta moc
nad někým výše postaveným stoupla mužům ihned do hlavy. Jeden
z mužů mu lehce přejel čepelí svého kapesního nožíku po tváři. Krev
začala pomalu stékat Matyášovi po tváři. Matyáš byl v koncích. Chtělo se
mu plakat.
Od konce ulice někdo křikl: "Nechte ho jít!" Všichni se otočili. Byl to
nějaký muž střední postavy, zahalený v černém kabátě a s cylindrem na
hlavě. Podle hlasu Matyáš odhadoval jeho věk mezi dvaceti a
pětadvaceti lety. "Běž domů, chlapče. Tohle je mužská záležitost." Muž
se ani nehnul, naopak se začal pomalu přibližovat. Něžně se ozývalo
cvakání jeho bot o rozbitý chodník. "Jak dojemné," zasmál se, "parta
velkých chlapečků se chystá mučit malého kluka, protože jeho otec je
hlupák. … Chci jen upozornit, že ten kluk je jen dítě. Kolik mu tak může
být? Devět? Nemá z toho ještě rozum, hezouni." Chlap, který držel stále
Matyášovi u hlavy pistoli, jí v tu chvíli obrátil proti muži s cylindrem. To ho
sice zastavilo, ale jeho smích ještě zesílil. Ozbrojený muž ho okřikl:
"Ještě krok a zastřelím vás oba!" "Nikdy bys nezabil dítě," prohlásil
troufale mladík. Ozbrojenec se lišácky usmál: "Tak to zkus a uvidíme."
Mladík se usmál, roztáhl ruce: "Tak prosím." Začal se pomalu přistupovat
blíž k mužům. Ozval se výstřel. Všichni se rozhlíželi kolem sebe a hledali
postřeleného. Matyáš se stále třásl. Po chvíli se ten mladý muž skácel k
zemi. Trefil ho do hlavy. Ocitl se v kaluži krve. Ostatní dělníci byli
zděšení, mysleli si, že jenom pohrozí zbraní, ne, že vystřelí. "Nemůžeme
furt jen ustupovat, chlapi. Tohle je jen začátek. Není mou vinnou, že to
schytal on. Však teď vím, že další na řadě je ten kluk," pronesl s klidem v
hlase střelec. Namířil zbraň na Matyáše. "Tohle je za tvého tátu, hochu,"
řekl a už skoro stiskl spoušť, ale přerušil ho hlas mrtvého muže: "Už ho
nech! Řekl jsem to jednou a říkám to naposledy!" Všichni zvedli zrak od
střelce směrem k mrtvému. K překvapení všech však muž neležel mrtvý
na zemi, nýbrž stál v lehkém předklonu a po tváří mu stékala rudá krev.
Měl skrz na skrz prostřelenou hlavu, ale přesto přežil.
"To povídej mé zbrani, " řekl střelec a namířil ji zpět k Matyášovi.
Muž ihned pochopil, že pokud nic neudělá, toho kluka zabijou. Rozběhl
se. Ozval se další výstřel. Matyáš spadl na zem. Na rukávu košile se mu
objevila malá rudá kaňka. Mladíka však také trefil, začal krvácet z levé
části hrudníku. Krátce na to na střelce zaútočil. Několikrát ho ještě střelil.
Ostatní souboji pouze s hrůzou přihlíželi. Mladík střelce kopl do obličeje
a sebral mu zbraň. Zastřelil ho. Oba byli od krve, ale mladík, i když s
prostřelenou hlavou, měl stále dost energie. Jeho oponent se svalil na
zem a za chvíli přestal dýchat. Mladík se ohlédl na ostatní a usmál se:
"Tak..., kdo je další?" Ostatní dělníci se roztřásli a po chvíli s křikem
utekli zpět do hospody.
Na ulici zase zavládl klid. Mladík těžce oddechoval. Podíval se na
tělo střelce a pronesl: "Oko za oko, zub za zub. To fungovalo za mě a
fungovat bude i za tebe." Měl vztek, avšak náhle si vzpomněl na
zraněného chlapce. Přispěchal k němu: "Jsi v pořádku?" "To hrozně bolí.
Potřebuji do nemocnice!" odpověděl se zřetelnou bolestí v hlase Matyáš.
Mladík mu opatrně rozepl košili a sundal mu kšandu. Prohlédl si ránu.
Prohmatal to místo. S jistotou v hlase řekl: "Ne, nepotřebuješ. Bude to
nějakou chvíli bolet, ale nezemřeš." Muž ho vzal do náruče: "Vezmu tě
ke mně domů. Budeš tam v bezpečí, než se ti to zahojí." "To nemůžete
vědět! Nejste doktor!" vykřikl Matyáš. Odpověď však již neslyšel, upadl
do bezvědomí. Mladík si povzdechl: "Víš, kdysi jsem býval doktorem."
Odtrhl kousek své košile a obvázal Matyášovi rameno a sobě hlavu, aby
nezanechal tak výraznou stopu. Vydal se pomalu s Matyášem k sobě
domů.
Matyáš se probral zrovna, když mu dal muž injekci. Ucukl a vykřikl:
"Co jste to udělal!?" "Uklidni se. Bylo to jen proti bolesti. Nic ti to
neudělá," snažil se ho uklidnit. Matyáš se ho ale stále bál. Rameno ho
ale už tolik nebolelo. Vykřikl: "Chcete mě snad taky zabít?" "Vidím, že to
jinak nepůjde," povzdechl si mladík. Rozvázal si útržek košile, který měl
na čele: "Taky se mě pokusili zabít. Jenže to se jim jen tak nepovede..."
Matyáš se rozklepal, když uviděl, jak muž z hlavy stále krvácí. "Vy jste
mrtvý. Tohle člověk nemůže přežít," zašeptal. Muž ucouvl trochu do
přítmí. Chtěl se někomu svěřit, ale nevěděl, zda-li je chlapec tou
vhodnou osobou. Náhle pocítil velkou bolest, kvůli jeho vážnému
zranění. Vzal si židli v rohu místnosti a posadil se před Matyáše.
Zašeptal: "Já také ale nejsem člověk." Matyáš zbledl. Koukal se muži
přímo do očí. Ani se nepohnul. Muž ho chtěl z nehybnosti probudit, ale
když natáhl ruku Matyáš zakřičel: "Nepřibližuj se, zrůdo!" Muž posunul
židli i sebe víc do přítmí. Vykoktal ze sebe: "Takže..., takto to stále
vnímáte. Věděl jsem, že jsem tě tam měl raději nechat." Mužovým tělem
projel impulz bolesti. Celý se zatřásl. Začal lapat po dechu. Chytil se za
hrudník. Matyáš všemu jen tiše přihlížel. Celý život si nestvůry
představoval jako silné a kruté, ale ten mladý muž před ním se svíjel v
bolestech, a to vše kvůli tomu, že mu zachránil život. Matyáš sebral
veškerou odvahu a zeptal se: "Co se děje?" Muž zavzlykal: "Bolí to." "Vy
umíráte?" snažil se zjistit informace." "Bohužel ne. Já nikdy nemohu
zemřít. Jsem nesmrtelný," řekl muž se slzami v očích. Matyáš se
zamyslel. Nedovedl si představit, jak to myslí "nesmrtelný". Při dalším
impulzu bolesti, muž vykřikl, jako zvíře prosící o milost. Už málem upadl
do bezvědomí, když Matyáš promluvil: "Chcete nějak pomoct?" Muž
věděl, že na to už nebude stačit sám. Krvácel už dlouho a impulzy smrti
mu to dávali najevo. Byly náhradou smrti. Jeho tělo neznalo smrt, avšak
tyto impulzy sloužili jako symbol smrti pro jeho duši a vědomí. S každým
dalším se bolest stupňovala. "Odveď mě prosím do vedlejší místnosti. Ke
stolu prosím," pošeptal sotva slyšitelným hlasem muž.
Matyáš ho tedy vzal opatrně za ruce a odvedl ho do vedlejší
místnosti. Muž si ihned píchl nějakou tekutinu v injekční stříkačce. Dostal
hned energii a začal sám sebe ozdravovat. Něco zašil, něco
vydezinfikoval, z něčeho vytáhl kulku a něco převázal. Matyáš si mezitím
prohlížel místnost. Bylo tu spoustu hodin. Zahlédl obrovské okno, a tak
opatrně nakoukl ven. Při pohledu ven mu bylo hned jasné, kde je. Viděl
do celé Břetislavovi ulice. To okno byla výloha hodinářství. "Už víš, kde
jsi, že?" zeptal se ho muž, který si zrovna převazoval poslední průstřel
na stehně. "To vy jste ten podivný hodinář?" zeptal se opět s nejistotou v
hlase Matyáš. Muž vstal: "Ano, ale není se třeba ničeho bát. Vím, že teď
nevypadám jako milý člověk, ale věř mi, já nejsem takový." Matyáš
pomalu couval. Chtěl se dostat, co nejdál od toho hodináře. Nevšiml si
nějakého objektu na zemi a klopýtl o něj. Spadl na něco kostnatého.
Hodinář znejistěl. Když se Matyáš zorientoval, zjistil, že dopadl na
lidskou kostru. Vykřikl zděšením. "Uklidní se!" zareagoval hodinář
pohotově, "byl člověk jako ty. Zemřel na zápal plic roku 1634. Jmenoval
se James v Čechách mu říkali Jakub. Pocházel z Anglie. Byl to zloděj,
ale také můj velmi dobrý přítel." Matyáš rychle vstal: "Jak jako roku
1634?" Hodinář si povzdechl: "On i já pocházíme z šestnáctého století.
Potkali jsme se ve vězení, kam mě císař Rudolf II. uvrhl za údajné
podvodnictví. Nevěřil pravosti mého séra nesmrtelnosti. Pravost jsem mu
měl dokázat, tak, že jsem měl vypít toto sérum, což jsem také udělal, i
tak mi nevěřil. Chtěl mě nechat popravit a zrovna to tak vyšlo, že v ten
den Jakuba propustili. Druhý den ráno mě na Staroměstském náměstí
oběsili. Právě Jakub byl ten, kdo mě o půlnoci na mou žádost odřezával.
Stále si pamatuji to jeho zděšení, když jsem se probral z mdloby a
promluvil na něj. Od té doby jsme žili spolu. Vzájemně jsme si
vypomáhali a často spolu popíjeli. On se však krádeží nevzdal, a proto
roku 1634 při velké bouřce prochladl a po pár dnech zemřel. Od té doby
jsem si řekl, že už nechci navazovat bližší vztah s lidmi, ale nyní jsi tu ty."
Matyášovi bylo hloupé se ptát, ale zeptat se musel: "A proč je stále
tady?" Hodinář se podíval na kostru kamaráda a usmál se: "Měl strach.
Nechtěl, aby jeho tělo připadlo do rukou úřadů nebo církve. Zároveň
nechtěl, abych tu zůstal sám. Přál si zůstat se mnou. Někdy mám
dokonce pocit, jako by tu byl a poslouchal mě." Chvíli ještě hodinář
vzpomínal, ale pak sebou trhl: "Jsem to ale hlupák. Bodeť bys jsi se mě
nebál, vždyť o mě nic nevíš. Ani jsem se ti nepředstavil. Natáhl k
Matyášovi ruku: "Jsem Fridrich. Dr. Fridrich Borový. Ten titul již
neužívám. Pocházím z Jižních Čech. Jsem bývalý alchymista, doktor a
morový doktor. Chvíli jsem také pracoval jako učitel, ale byl jsem až moc
přísný, protože jsem nechtěl mít žádný vztah k těm dětem. Poté jsem si
založil toto skromné hodinářství. Jinak věk, to je trochu komplikovanější
záležitost. Celkově mi je 219 let, ale tělo je dvacetileté. Ty musíš být
Matyáš Reich."
Matyáš se na něj poprvé usmál: "Ano, to jsem. Rád Vás
poznávám." "Proč taková formalita? Stačí, když mi budeš říkat Fridrichu,"
vrátil mu úsměv Fridrich. "Dobře, Fridrichu. Jen mě zaráží," řekl Matyáš, "
jak si věděl, že potřebuji pomoct?" Fridrich se zasmál: "Sledoval jsem tě
už dlouho. Vím, že ti dělníci mají na vaši rodinu políčeno. Když si mi
rozbil tu výlohu, ihned jsem věděl, že to ty jsi synem Teodora Reicha.
Měl jsi ale také trochu štěstí, že jsem si tě v té zapadlé ulici všiml." Chvíli
si ještě spolu povídali. Když se Fridrich po nějaké chvíli podíval na
hodiny zjistil, že je jedna hodina ráno. Zavelel: "Zbytek si povíme ráno.
Ztratil jsem spoustu krve a stále jsem celkem slabý. Nesmrtelnost je
jedna věc, ale přesto stále pociťuji slabosti jako je právě velká ztráta
krve. Pojď nemám tu sice postel pro hosty, ale myslím si, že se spolu
vejdeme i na tu mou, nevadí?" Matyáš se usmál: "Nevadí, vždyť nebýt
tebe, tak bych tu už ani nebyl." Ulehli tedy na postel ve vedlejší místnosti
a za chvíli usnuli.
Fridrich se probudil neobvykle pozdě. Probudil ho křik nějaké ženy
z venku. Vytušil, že někdo hledá Matyáše. Nasadil si proto brýle,
v zrcadle zkontroloval obvazy, trochu si prohrábl vlasy a vyšel před krám.
Venku však znejistěl. Před krámem chodila Eliška. Fridrich si okamžitě
vzpomněl na včerejší setkání s ní, kdy si byli tak blízko, ale také na ten
osudný večer, kterým jí zničil celý život. Věděl, že jí ale potřebuje říct o
Matyášovi. Zavolal na ni: "Matyáš Reich je tady." Eliška se otočila
k němu. Když uviděla muže, se kterým včera toužila navázat bližší vztah,
stát u toho hodinářství, ihned pochopila, že to on je vrahem jejího otce.
Rozeběhla se: "Co jste udělal s mladým panem Matyášem?!" "Nic
špatného," snažil se Fridrich působit vážně, "udělal jsem, co bylo třeba."
Podívala se na něj s přísným výrazem: "Kde je? A nezkoušejte mluvit
v hádankách, mám totiž na vás takový vztek, že bych vás klidně na
místě zabila." Fridrich se zasmál: "Spí. Můžete se sama přesvědčit."
Eliška trochu zapochybovala. Nechtěla jít dovnitř, avšak pokud tam je
Matyáš, je její povinností ho před tím šílencem ochránit. Fridrich její
pochyby zpozoroval, a tak odešel a vrátil se s nožem: "Prosím…, pokud
se o něco pokusím, máte se jak bránit." Jeho úsměv Elišku ještě více
zneklidnil. Popadla nůž a vydal se za mužem dovnitř. Fridrich opatrně
zavřel dveře.
Uvnitř bylo příjemné chladno, ale také šero. Fridrich odvedl Elišku
do zadní místnosti, kde skutečně Matyáš spal, poté ji odvedl zpět do
krámu. "Tak co? Nelhal jsem. Byl tam a spal," chlubil se. Elišku, ale
zarazilo Matyášovo převázané rameno. Zeptala se: "A co to obvázané
rameno? Jak mi to chcete vysvětlit?" "Není to jasné? Střelili ho pistolí,
Eliško. Zabil jsem…au…" Eliška už to nevydržela, ta slova jí
vyprovokovala, bodla Fridricha nožem přímo do srdce. "Pane Bože!"
vykřikla ihned a pustila nuž, který však zůstal zaklíněný ve Fridrichově
těle. Nevěděla, co má dělat. Stále jen opakovala: "Omlouvám se!
Omlouvám se! …" Fridrich se mezitím držel za rukojeť nože. Byl
překvapený z takové prudké Eliščiny reakce. Kroutil se jako ve smrtelné
agonii. Hekal a křičel. Po chvíli se ale hekot a křik proměnily ve smích: "A
skočila mi na to! Umírání mi skutečně jde!" "Co… co se stalo?" vykoktala
ze sebe překvapená Eliška. Matyáš celou situaci pozoroval schovaný za
rámem dveří, už od jejich odchodu z pokoje, kde spal. Když zaslechl
Eliščin hlas a její dotaz, vyběhl zpoza rohu a křičel: "Je nesmrtelný!
Fridrich je nesmrtelný! Eliška zavrávorala: "Cože?" Za krátko omdlela.
Fridrich ji pohotově zachytil a okřikl Matyáše: "Matyáši! Co to mělo být?!
Tohle se nemůže takhle vykřikovat!
Uložili pomalu Elišku do postele. Fridrich se rozhodl připravit pro
všechny tři teplý čaj. Při přípravě si sám pro sebe klel: "Je to tady zase.
Opět je Fridrich lékařem, i když si již před více než sto padesáti lety řekl,
že už nikdy na žádného pacienta ani nešáhne. Proč já jsem se tehdy
nešel učit třeba tesařině? Ne, já chtěl pomáhat při obraně proti něčemu,
co člověk ani nevidí!" Matyáš, na kterého úplně zapomněl, ho přerušil:
"Je to od tebe velmi velkorysé, že jsi chtěl dát přednost jiným před
sebou." "Myslíš?" povzdechl si Fridrich, "velkorysé možná, jenže to by se
do tohoto plánu nesměla připlést alchymie. To ta způsobila, že teď jsem
zaseklý v téhle nikdy nekončící smyčce. Měsíce, roky, staletí a vždy
v nich budu. Každopádně, takhle o tom před Eliškou nemluv. Ona je
velmi citlivé děvče a také velmi slabé." Fridrich podal Matyášovi
šálek čaje a svůj a Eliščin vzal na podnose k posteli.
Eliška se už probudila, ale zůstala ležet na posteli. "Jste v
pořádku?" vyrušil ji Fridrich z přemýšlení. "Myslím, že ano," řekla tiše,
"jen se mi zdálo, že Matyáš křičel, že jste prý nesmrtelný a…" Eliška si
všimla nože trčícího košile: "Co to je?" Fridrich se zarazil, když si na nůž
vzpomněl. Tím, že nůž zůstal dlouho v ráně, tak Fridrich tolik nekrvácel a
také tenhle pokus o sebevraždu už vyzkoušel tolikrát, že mu skoro
připadlo nepřirozené nemít v sobě nic zaraženého. Před Eliškou však
chtěl působit normálně, proto si v prvé chvíli pomyslel: "Já jsem Idiot! Já
ho zapomněl vyndat!" Matyáš přiběhl do pokoje: Vidíš to! Já to říkal! Je
nesmrtelný!" Fridrich už věděl, že musí s pravdou ven, proto začal:
"Matyáši, já bych tě nejradši …! Abych Vám to trochu objasnil, milá
Eliško, je to pravda, jsem nesmrtelný. Nechte mě to ale vysvětlit.
Pracoval jsem pro císaře Rudolfa II., který mě zaměstnal, protože se o
mě proslýchalo, že alchymii rozumím jako nikdo jiný. Přál si, abych mu
vytvořil substanci, která mu zajistí život věčný, a tak jsem začal bádat.
Sérum jsem sice umíchal, ale můj pán si přál, abych mu to sám dokázal,
proto jsem ho vypil. Snažil se mu skokem z okna dokázat, že funguje,
ale on to pouze ignoroval. Vsadil mě do žaláře a nechal mě popravit.
Sérum však fungovalo. To jen krátce, abych to vysvětlil." Eliška byla
zmatená, ale už to začínal pomalu chápat. Zeptala se: "A to je i důvod,
proč jste máte všude ty obvazy?" Nepřál si o tomto tématu mluvit, obrátil
zrak do země a úsměv z jeho tváře zmizel.
Matyáš to ale nechtěl nechat být, když viděl, jak Fridrich na Elišku
myslí, jak je jeho úsměv příjemnější než jindy a jak se mu zlehka
červenají tváře. Tušil, že Fridrich má pro Elišku jistý cit. Přišel mezi ně a
začal mluvit: "Víš, Eliško, on mě zachránil. Včera večer jsem utekl
z domova. Šel jsem k jedné hospodě, ale tam mě objevili otcovi
zaměstnanci a hrozili mi smrtí. Kdyby tam Fridrich nepřišel, tak byste
měli pouze moje zavražděné tělo. S tím střelcem se popral, i když měl
zbraň." Elišce se objevilo v očích překvapení: "Je to pravda, pane
Fridrichu?" Fridrich vzdychl: "Ano. Ale toho muže jsem zabil…, stejně
jako Vašeho otce. … Víte, moc mě mrzí, co se tenkrát stalo a také, že
jste u toho musela být. Nechtěl jsem to udělat. Ta nesmrtelnost je jako
prokletí, když vidím možnost smrti, vrhám se do situace bezhlavě jako
smyslů zbavený. A když Váš ctěný pan otec…" Fridrich měl slzy na
krajíčku. Matyáš se divil, o čem to mluví. Jen Eliška měla milý úsměv na
líci: "Je zřejmé, že Vás to také mrzí. Je to neodpustitelný čin, v tom máte
také pravdu, avšak také jsem slyšela o Vás i dobré věci. Zachránil jste
někoho z mé druhé rodiny. Chápu také, že vaši situaci nikdo z nás
současníků nemůže pochopit, protože se nikdo s ničím takovým nikdy
nesetkal. Jediné, co dobře nechápu je, proč tak toužíte po smrti?"
Poklidně mu položila ruku na jeho ruku. Fridrich se začal červenat. Věděl
již, že nechce žádný vztah k jiným lidem, ale Eliška na něj působila jako
jeho dívka z 15. století. Jmenovala se Anna. Stejně jako Eliška i ona
přišla o rodiče, když byla malá. Také uměla člověka potěšit v nejhorší
chvíli. Eliška měla i něco navíc, jenže ani to Fridrich nedokázal přesně
určit. "Víte," začal s vysvětlováním, "po smrti čeká člověka odpočinek.
Opustí ho veškeré starosti. Je volný od závazků, problémů, jednoduše
všeho. Také v tom úžasném světě potká opět své blízké a známé. Navíc
se již nemusí bát jejich ztráty. Nikdo ho už nikdy neopustí. Nastane mu
blaho a objeví svůj vysněný svět. Mně však zůstává tento překrásný svět
již po tři staletí uzavřen a zatím zde není ani naděje na jeho otevření.
"To mě mrzí," politovala ho Eliška. Fridrich se podíval na Matyáše.
Náhle si vzpomněl na řeči dělníků z hospody: "Omlouvám se, že
odbočuji od tématu, ale ta včerejší střelba nebyla náhoda. Muži z továrny
pana Reicha se pravidelně v hospodě domlouvají a přemítají, jak by se
mohli zbavit jejich šéfa a jeho rodiny. Ta vražda byla plánovaná, nevěděl
jsem akorát, kdy měla proběhnout, dny si totiž domlouvají na základě
pracovních událostí. Také vím, že jdou i po Vás Eliško. Myslí si, že
hrajete v jejich rodinném podniku také nějakou důležitou roli." Eliška i
Matyáš byli zděšení. Nevěděli, co mají udělat a jak to oznámit doma.
"Ale ty nás ochráníš, že jo?" zeptal se s nadějí v očích Matyáš. "Mohu to
zkusit," pronesl s troufalostí v hlase Fridrich, "jen nevím, jak budou
reagovat po včerejšku. Roli člověka, který problémy vyloženě vyhledává
už mám, ale nakonec zabil jsem jim kolegu a přítele." "A neublížíte si
nějak těmi všemi úrazy?" dělala si starosti Eliška. Fridrichovi se
zableskla v očích pokora: "O to se prosím neobávejte. Sérum jsem měl
promyšlené. Způsobuje nejen nesmrtelnost, ale zároveň také brání
trvalému poškození organismu." Ostatní si trochu oddechli. Po zbytek
rána si ještě povídali. Dokonce jim i Fridrich ukázal své oblečení z jiných
období. Matyáše velmi pobavila paruka, kterou Fridrich nosil, v 18.
století. Když se blížilo poledne, doprovodil je Fridrich domů, kde i
Matyášově matce představil vážnost situace a možnost jeho pomoci.
Nikdo jí ale neřekl o jeho nesmrtelnosti, kterou si Fridrich pro jistotu přál
držet v tajnosti.
Dny plynuly. Fridrich poskytoval ochranu ve svém hodinářství.
Dokonce zde i nechal Matyášovi kamarády, všiml si totiž, že je ti dělníci
také často pronásledují. Otec Matyáše o jeho ochraně nevěděl, ale také
se o jeho bezpečí Fridrich staral. Ze všech nejraději však chránil Elišku.
Cítil k ní velkou náklonost, které naprosto propadal. I když se chtěl
mnohokrát vyslovit nebo něco naznačit, sám sebe vždycky zastavil,
nechtěl, aby pak on nebo ona museli pocítit ze ztráty milované osoby.
Eliška byla v jeho blízkosti také šťastná. Nejraději se spolu procházeli
v dešti pod jedním deštníkem. Eliška si vždycky položila hlavu na jeho
rameno a on jí objal okolo pasu. Sice mu stále vyčítala vraždu jejího
otce, ale přála si pro něj druhou šanci. Tatínek by si přál pro svou malou
holčičku to nejlepší, a právě to pro ni znamenal Fridrich. Fridrichovi
vůbec nevadil její židovský původ, Židy nikdy neodsuzoval a také moc
dobře věděl, že jeho pán v 16. století se stýkal a rád hovořil s Židy.
Občas se jejich společného setkání účastnil i Matyáš, ale ten jim nedal
ani trochu klidu. Chtěl si neustále hrát a mnohdy je i provokoval.
Na večer chodil Fridrich vždycky do hospody. Chtěl tam vyzvídat
nové taktiky dělníků. To se mu i ze začátku dařilo, avšak dělníci si začali
uvědomovat hrozbu, kterou pro tento problémový mladík představuje.
Jejich tajný jazyk, ve kterém používali termíny z práce, se Fridrichovi
s pomocí rodiny Reichových povedlo rozluštit, proto jim rozuměl každé
slovo. Dělníci byli velmi překvapení, že o cokoliv se pokusili jim právě
Fridrich překazil. Začali vést proti němu intriky v práci.
Vše to začalo, když se Fridrich jednou vracel s Matyášem domů.
Matyáš měl ten den hodinu praktické fyzikální výuky s jeho soukromým
učitelem. Byli venku a zkoumali fyzikální jevy v praxi. Všemu Fridrich
přihlížel. Se soukromým učitelem si už od prvního setkání před několika
dny nesedl. Učitel odsuzoval Fridrichovy impulzivní myšlenky související
s fyzikou, matematikou i chemií. Fridrich velice odsuzoval jeho učení, ale
raději mlčel. Rozmluvil se až tehdy, když učitel zmizel z dohledu: "Tyhle
ty jeho pompézní názory a moudra. To je strašný to jenom poslouchat.
Jestli existuje nějaký způsob, jakým bych nechtěl zemřít, i když by byl
jediný, tak je to posloucháním jeho výkladu, protože je doslova smrtelně
nudný." Stěžoval si celou cestu a Matyáš se tomu jenom smál. Matyáš
neměl své soukromé učitele moc v lásce, ale způsob, jakým podával
Fridrich světu své stížnosti, mu připadal komický. Z jejich nálady je
vykolejil nůž, který spadl z okna jednoho z okolních domů. Naštěstí je
netrefil. Matyáše to lehce rozhodilo, avšak, když zahlédl tu lhostejnost ve
Fridrichových očích, začalo mu to být také jedno.
Celá situace pokračovala dál za pár dní v hospodě, kam Fridrich už
tradičně zašel. Objednal si pití. Napil se, ale po polknutí bouchl rukou do
stolu: "Co to má znamenat? Kyanid v pití! To je příšerné…, vždyť je to
samá chemie! To není vůbec zdravé!" Fridrich byl pohoršen. Okamžitě
se začal rozhlížet po hospodě a hledat viníka. Když viděl zaražené
pohledy dělníku, ihned znal pachatele. Šel si objednat pivo na spravení
chuti. Cestou se ještě zastavil u jejich stolu a prohlásil nahlas: "Rád bych
jen podotknul, kyanid, to je celý umělý. Příště zvolte třeba mou oblíbenou
šťávu z vraního oka čtyřlistého nebo čaj z rulíku zlomocného. Je to
mnohem zdravější, člověka to vzpruží a lepé to i chutná. Pro příště
děkuji." Odešel s úsměvem. Dělníci se na sebe nechápavě dívali. Jeden
postarší náhle promluvil na mladšího: "Co si to koupil? To má být jed?"
Mladší jen nechápavě kroutil hlavou: "Já to nechápu, ten překupník tvrdil,
že tohle vždycky a zaručeně funguje." "To by se asi choval jinak," řekl
jiný. Postarší vzal sklenici a podal ji mladšímu: "Pij!" Mladší odporoval:
"Zbláznil jsi se! Já to pít nebudu! Je to jed a já mám rodinu." "Jeho to
nezabilo, tak to nezabije ani tebe," prohlásil starší. Mladší nakonec vzal
sklenici do ruky a vypil ji až do dna. Fridrich všemu jen s nechápavým
výrazem přihlížel. Pomyslel si: "Hlupáci. Kdo by pil dobrovolně jed?" Za
chvíli klesla hlava nešťastného mladého dělníka na stůl. Byl mrtvý.
Situace pokračovala dalších několik týdnů. Reichovi byli Fridrichovi
velmi vděční a Fridrich byl rád, že poznal tak úžasné lidi a znovu se
poznal pocit mladé lásky. Jeho ostýchavost byla pryč. Eliška už také
přestala být před ním ostražitá. Jen oba se styděli vyslovit své emoce.
Matyáš se od Fridricha pomalu začal učit práci hodináře. Spolu
s Fridrichem si velmi rozuměli, jediné, co Matyáš nedokázal, bylo
přemluvit Fridricha, aby mu pomohl s chemickým pokusem, který občas
učitel zadal. Fridrich stále odmítal návrat k jeho životu z minulosti. Stačil
mu bohatě částečný návrat do lékařské pozice, o kterém měl stále určité
pochybnosti. Velké zalíbení si našel v ochraně rodiny. Sice měl
pravidelně minimálně jednu končetinu obvázanou, ale ten adrenalin,
který mu tyhle útoky přinášely, hledal už dlouho. Jeho služby schvaloval i
Matyášův otec, kterému Matyáš prozradil, že Fridrich dříve sloužil pro
císaře, jen neřekl pro kterého. Proto Matyášův otec, Theodor Reich,
vnímal Fridricha jako sobě rovného, ale také jako hlupáka, protože se
podřizoval sobě rovnému.
Vše vypadalo krásně, než nastal ten osudný večer. Fridrich byl
jako obvykle v hospodě. Bylo tam velmi veselo, dělníci měli totiž po
výplatě. Seděl jako obvykle ve svém koutě odkud měl na vše náležitý
rozhled. Náhle k němu přišla parta již trochu opitých dělníku. Jeden se
ho zeptal: "Hele…, nechceš si dát se mnou pivní souboj? Znáš to, ne?"
Fridrich neváhal. Pivní souboje miloval od doby, co se dostal mezi
obyčejné měšťany. Tuhle zábavu mu ukázal Jakub. Tenkrát oba pili jako
Dánové a probudili se až za dva dny se strašnou kocovinou. Fridrich už
třikrát přežil otravu alkoholem, ale právě tenhle typ smrti miloval. Výzvu
tedy okamžitě přijal. Když usedli ke společnému stolu, zeptal se dělník:
"A co mi můžeš za mou výhru nabídnout?" "Pět set zlatek," odpověděl
hbitě Fridrich, "co ty mně?" Dělník se usmál: "Klidně taky pět set zlatek."
Potřásli si tedy rukou a ihned se začalo točit pivo. Osazenstvo kolem je
pečlivě sledovalo. Půllitry se vyprazdňovali. Hodiny ubíhaly. Oba byli
trénovaní pijani, proto ani jeden dlouho neodpadl. Hospoda se pomalu
uzavírala, ale souboj stále trval. Když se pomalu blížila půlnoc, oba
zavrávorali a upadli v hluboký spánek opilců. Hospodský je nechal
v hospodě, bylo mu totiž líto ty dva vyhodit na ulici.
Fridrich spal dlouho. Okolo desáté dopoledne se probudil. Hlava
mu třeštila. Necítil se vůbec dobře. Poté, co ale zahlédl svého oponenta,
pomyslel si, že asi na tom nebude tak špatně. Dělník zemřel před
několika hodinami na otravu alkoholem. Fridrichova omámená mysl
dokázala pomyslet pouze na jedinou věc. S radostí a trochu zamotaným
jazykem prohlásil: "Tak kdo vyhrál, co?! Je mi jedno, že teď toho moc
nenamluvíš, ale ty peníze mi přesto dáš! Jsem totiž vítěz!" Náhle si
uvědomil, že už je dopoledne.
Rychle zaplatil a vyběhl z hospody. Pochybil při své ochranářské
povinnosti. Nohama sice klopýtal, ale sprintoval ulicemi, co mu síly
stačili. Byla mu dána zodpovědnost, ale on se nedokázal ubránit svému
chtíči po zábavě. Vběhl na náměstí nedaleko od hospody. Zarazil ho
dav, který se tlačil u vývěsní tabule. Zastavil se a snažil se zahlédnout,
co je na tabuli napsáno. Lidé se pokřižovali, bědovali a nechápavě
kroutili hlavami. Když se Fridrich dostal k tabuli blíže, uviděl nápis:
"Vražda! Celá rodina je pryč!" Pokračoval dál ve čtení, než zahlédl nápis
Reich. Okamžitě vystřízlivěl. Tělem mu projel šok. Začal panikařit: "Ne!
Ne! Ne! … To nemůže být pravda jediný večer. Jediný večer! To není
cena za lidskou zábavu! To není vina za mou zábavu! To nesmí být
pravda!" Oči měl plné slz. Potřeboval znát pravdu, proto ještě rychleji
pokračoval v cestě. Modlil se. Prosil. Bylo mu to však marné. Když
přiběhl k domu Reichových, všude byli policisté. Fridrich byl zničený.
Vykřikl: "Co se tady stalo?! A jak?!" Jeden z policistů k němu přišel: "Víte,
nějaký neznámý vrah zde v noci řadil. Zvraždil pět osob, dva dospělé a
tři děti. Sousedé je identifikovali jako rodinu průmyslníka Theodora
Reicha, který je též jednou z obětí. Je to velká tragédie." Fridrich zůstal
stát jako přimražen. Slzy mu stékaly po zpocených tvářích. Pocítil náhlou
slabost v kolenou. Tep se mu zrychlil. Zatočila se mu hlava. Naštěstí ho
policista včas zachytil, než stihl dopadnout na tvrdou zem. Po chvilce se
probral. Uvědomil si, že to není sen. Z domu zrovna vynášeli zabalená
těla. Všechny ty siluety věčně spících s jistotou poznal. Když uviděl
Matyáše, pocítil ohromnou úzkost. "Měl byste si jít odpočinout, mladý
pane," doporučil mu policista. Fridrich mu poděkoval a vydal se na
zpáteční cestu.
Šel pomalu. Opět pocítil ten pocit ztráty, ale tentokrát byl mnohem
bolestivější. Měl na něm částečnou vinu. Oni na něj spoléhali a on je
zklamal. Po příchodu k hodinářství si všiml kapek krve na zápraží na
krvavých otisků prstů a rukou na skle výlohy. Ihned mu problesklo
hlavou: "Eliška!" Zamyslel se. Chtěla ho požádat o pomoc, ale doma ho
nenašla. Jednou mu řekla, že když jí je nejhůř, chce být blízko svých
blízkých a milovaných. Hlasitě prohlásil: "Židovský hřbitov!" Neváhal ani
vteřinu, pohotově se rozeběhl. Byl unavený, chytil však druhý dech.
Zjistil, že naděje na štěstí ještě zcela nevyhasly. Jeho láska ještě žila.
Běžel ulicemi poháněn láskou. Lidé se za ním ohlíželi, ale jemu to bylo
jedno. Potřebovala pomoc.
Rozrazil hřbitovní bránu. Chvíli sice bloudil, ale pak jí uviděl. Těžce
oddechovala schoulená ve slabém kabátku u hrobu jejího otce. Když jí
uviděl vykřikl radostí: Eliško! Byla slabá nedokázala ani vstát. Přiběhl k ní
a s obrovskou vděčností ji objal. Oči měl plné slz radosti. Utěšoval ji: "Už
bude jenom dobře. Jsem tady. Už nikdy neodejdu. To přísahám!" Eliška
byla bledá a unavená. Tichým hláskem zašeptala: "Obávám se, že
tentokrát budu muset odejít já." Roztáhla kabátek a před Fridrichem se
objevilo několik zakrvácených bodných ran. Eliška pravidelně
pokašlávala. Náhle šeptem pronesla: "Prosím, ukonči to trápení. Hrozně
to bolí." Fridrich si všiml, že mu nenápadně do roku podstrkává nůž.
Kroutil hlavou. Jeho nadšení znovu opadlo. Podíval se jí do očí: "To ti
nemohu udělat. Já nechci. Uzdravíš se to ti slibuji." "Ne," řekla Eliška
hlasitěji, "prosím. Pomoz mi do toho ráje. Víš, kam myslím. Do toho
krásného místa, kde mě nic bolet nebude, kde mě starosti opustí. Tam,
kde bude můj táta. Prosím. Moc tě prosím." Fridrich šeptem řekl: "Já
nemůžu. Nemůžu, protože tě miluju. Už když jsi byla malá dívenka, jsi
byla krásná a hodná. Nyní jsi ještě krásnější a hodnější. Jsi to jediné,
proč jsem nyní na světě šťastný. Tvůj smích je pro mě vším. Tvůj pohled
je pro mě sluncem. Nemohu, Eliško." Eliška se usmála: "Celou dobu
jsem čekala, kdy to řekneš. Taky tě miluji. Byl jsi pro mě světlem
v temnotách, ale teď tě moc prosím, pokud mě skutečně miluješ,
doprovoď mě do toho místa." "Dobře," řekl se slzami na krajíčku, "ale ty
mi uděláš to samé. Když vražda, tak jedině oboustranná." Podal jí nůž,
který nosil v botě, pro případ popravy. Podívali se vzájemně do očí.
"Takže poprvé?" zeptal se plačící Fridrich s úsměvem na tváři. "A
naposledy," usmála se Eliška. Přitiskli se k sobě. Poprvé a naposledy se
políbili. Vzájemně si ale bodli i nůž do srdce. Fridrich něžně položil Elišky
tělo trávy. Vzal si i její nůž k sobě. Chvíli jen nehnutě stál. Úsměv z jeho
tváře však nezmizel. Před odchodem se uklonil a potichu řekl: "Sbohem,
má milovaná Eliško."
Uběhlo několik dní. Město se pomalu vzpamatovalo z tak strašné
události. Policie stále pátrala po pachateli, který jako by se vypařil.
Fridrichovi tento fakt nedával spát. Ten člověk brutálně zavraždil
všechny jeho milované. Po více než sto letech opět poznal lásku a on
mu celý jeho svět zničí během jedné noci. Do hospody už skoro
nechodil, nýbrž stále chodil na večerní procházky. Sám začal pátrat po
vrahovi. Za pár týdnů se rozhodl prodat krám. Zase z něj byl ten bezcitný
muž, který postupně propadal šílenství. K Matyášovi a Elišce však stále
pociťoval velkou náklonost. Pravidelně je na hřbitovech navštěvoval, ale
vždycky potají, aby ho nikdo neviděl. Přestěhoval se do jiné části Prahy.
Nikdo však nevěděl kam. Po nějaké době se po něm úplně slehla zem.
Nikdo nevěděl, kde je. Nikdo o něm nic neslyšel. Možná se mu konečně
povedlo ukončit svůj život nebo spíše zešílel a dodnes pozoruje lidi ze
stínů a hledá vraha. To se však nikdo nedozví.