Anna Bačáková

Slunce předběhlo měsíc v nekonečném závodu po obloze a zahnalo tmu. Hvězdy noci se schovaly v mlžném oparu, který se snesl k zemi a zakryl stopy obtisklé v mrazem ztuhlé trávě.

Nastavovala mi svá holá ramena sedíc čelem k dennímu světlu. Pramínky vlasů se jí pletly do očních řas, pohrával si s nimi letní vánek, který se do pokoje vplížil škvírou mezi nešikovně přivřeným oknem a okenní římsou, na kterou čas od času usedla straka. Mezi suché popraskané rty vložila cigaretu, hlasitě popotáhla, hrudník se jí křečovitě stáhl,...

Samotář hledá liduprázdná místa, aby se úspěšně vyhnul myšlenkám na nezastavitelný tok života. Aby vší silou rozehnal všechny šedé mraky pochybností, aby se vyhnul síle osudu a nástrahám, které na něj vyčkávají ve vysoké trávě, pod úlomky hornin, vysoko v oblacích a za hustými keři. Znala jsem takové místo, na kterém plynul čas pomaleji než jinde...

Byl to nádherný podzimní den, myslím, že bylo sedmého, nebo devátého (to je mé šťastné číslo), všechno by ale bylo o to hezčí, kdyby nebylo pondělí. I přes to, že bylo léto dávno za humny, tak stále bez ostychu zářily paprsky slunce a panovalo bezvětří. Snad to byla vůle boží,.. či satanova, a nebo za to mohlo globální oteplování….. Každopádně...