Barbora Kancnýřová

Próza inspirovaná obrazem (Hopper: Noční tuláci).

"Ještě tři minuty," vložila jsem se do monologu Ticha, "a pak můžeš odejít." Dnes tu pro něj není místo, což s příchodem Minulosti pochopilo, zvedlo se z pohovky a hlasitě odkráčelo.

Potřetí za měsíc. Vlastně se vůbec nic neděje, ale duševně to cítím tak na 10 stupňů Richterovy škály. Ruce se mi potí, pevně svírají volant a dělají přesně to, co by neměly. Následují pachatele. Stockholmský syndrom.

Vztek, úzkost a slzy protékaly ostrým, ale meandrovitým údolím, mezi dvěma skalami – jako by se při každé zatáčce vylila část vody mimo, na pevninu, postupně jí ubývalo a z řeky se stal tichý pramen, jehož tok a ústí závisel(o) pouze na deštích a on o svém osudu nemohl rozhodnout sám.