Báseň

Reflexivní poezie.

a z očí kape pryskyřice, po málu i mák

zalévá ruce – už neukážou denní dobu

zvěčnit tak všechny pohyby které kruší

a pronesení ponechat nezměněna

za nejedním z nich přicházelo soužení

to jen touha láme pod smutek

tak jsme to přece vždy chtěli

místo toho halucinujeme dlouho do noci

věříme že ráno znovu přijde den

jenže když ze sebe strháš všechno přítomné . .. …

a v puse potom dá se cítit zvláštní pachuť

mezi zubama se cosi blýská k lepším časům

rozpuštěná sklovina měnící se v třtinu – hořkosladkost nevědění

něco v nitru jako by cyklicky odkvetlo či vycouvalo

to asi hlásí se po čem se stýská

staneš před tím zpříma celý nesvůj

a teprve tehdy jako by vše zastavilo

jsou věci bílé čisté jako slova

a jsou věci trpké ještě trpčí než –

a nejhorší je

že jenom vlastní vinou.