Columba

Baladická skladba o dívce-holubici.

Zrodila se Columba,

tváře rudé jako růže,

pleť křídově bledá,

co dítě se zlem zmůže?

Od mala oblékaná do saténu,

nosila nejkrásnějších šat.

Kde však dávají sudičky,

tam Bůh bere, staví si hrad.

Columbina matka, anděl,

za muže má hrubiána.

Otec hrozný, vzteklý manžel,

proč má děvčátko zjizvená záda?

Na matčina bedra,

kde sedí otcův hněv,

nemoc zlá si sedla.

Nehodlá odletět.

Matka je bledá,

jako kůže dcery jest,

anděl vstříc nebi se zvedá,

Columba snáší otcův trest.

Oči rudé, tvář smutná,

chodí městem Columba.

Když v tom sedlácká kutna,

její tělo pojmula.

Columba létá, miluje vánek,

co ve vlasech zpívá pohádku

v ní princezna,

sedlák a zámek.

Princezna Columba,

vážená zámecká paní,

miluje sedláka svého,

prsten skví se v dlani,

Sedlák, manžel věrný,

miluje paní svou,

Columbin otec proklíná zetě.

"Dítě spolu nepovyjou!"

Hle synu, zámek!

V něm smutná zámecká paní,

a manžel sedlák

špatné má spaní.

Columba vzlyká,

přestala létat.

Otec se směje,

kletba působí léta.

"Však já ti ukážu,

Dcero má vzpurná,

Co ještě dokážu,

Nenajdu-li tě doma."

Sedlák se topí,

chmel je jeho synem,

Columba nejí,

přežívá, nežije.

V hodině vlka,

Zámečtí páni,

na lůžku z oceli,

život si vzali.

Sedlák a holubice,

dva andělé padlí,

letí vstříc nebi,

tam, daleko v dáli.

A božský hrad,

jenž se z utrpění staví,

obývá otec-

Hrubián zdravý.

Zůstal však sám,

v tom širém světě.

Rodina andělů,

za šrámy své prokleje tě.