Můj přítel Viktor

Povídka z prvky psychologického thrilleru.

Vysunuji nohy zpod peřiny a pokládám bosá chodidla na starý, kdysi modrý koberec, který ale léty používaní a zásahy prostředků proti plísním připomíná kus chlupatého hadru z blešího trhu. Bleší trh, tam chodím ráda.

Nejspíše po matce jsem zdědila zálibu ve smrti. Detektivky všeho druhu v naší televizi vždy běží od rána do večera. Nezvyklou smrt střídá její bizardní sestra a naopak.

Jen otec naši zálibu nikdy nesdílel, i když má talent. Pozná, kdo o život druhého připravil během pěti minut. Zvláštní-na lidi v reálném světě odhad nemá. Mezi jeho koníčky patří hromadění. Sportovní náčiní, kuchyňské nástroje i spotřebiče, nářadí, a tak nějak vše, co kdekoho napadne.

V mém případě zapracovala genetika. Zkřížením dvou různých genů vzniká jejich symbióza. Jak lépe vysvětlit, že mou zálibou je vetešnictví? Právě na mém oblíbeném místě, kam se zastavím vždy, když mám cestu kolem jsem našla to, pro co dnes žiju. Moji modlu, mého Boha.

Shrnuji ze sebe peřinu a šouravým krokem, s rukama před sebou po tom hnusném koberci vyrážím směrem ke skříni. Za tmy odhrnuji ramínka šatů, která už pět let nikdo nenosí a vytahuji To.

Na pohled jen kus plechu s rytinovým zdobením po obvodu pro mě představuje smysl bytí. Musím zjistit, co je zač. Usmívám se, usedám na studené místo na posteli a přejíždím dlaněmi napříč rohy tak, abych se nedotýkala rytin po stranách.

Když se plech rozjasní, ze srdce mi padá obrovský kámen. Na plechu se objevuje můj přítel Viktor. Velký nos, obrovská ústa, gigantické uši a oči, do kterých se nikdo krom mě ještě nepodíval, a přesto to byl on, kdo si získává mou pozornost a veškeré mé sny.

Dívá se na mne. Cítím jeho hlas, ze kterého se ježí chloupky na zátylku. Zní tak nádherně, skoro jako nářek žen, jejichž děti před bouří opustili dům a už se nevrátili, skoro jako vytí zbitého psa.

Jsi připravená? Obraz si olizuje rty. Máš odvahu postoupit dál? Bude se ti to líbit, uvidíš. Roztahuje rty v pokusu o úsměv, a přitom poodhaluje jazyk rozdělený na spoustu malých částí. "Jsem připravená Viktore! Víš, že udělám cokoliv pro tebe. Víš, že jsem tvá." Křičím do nočního ticha tak hlasitě, až se venku rozštěkají psy. Já vím, mé dítě, já vím. Uchechtává se. Odříkáš přísahu. Pěkně nahlas a zřetelně, jak sis to trénovala. Jen přikyvuji a polykám těžký knedlík v krku.

"Jsem tvá, můj veliký pane. Mé tělo, mé touhy, mé sny, můj vesmír patří tobě, můj pane. Prosím, přijmi můj dar a nalož s ním ve jménu tvého blahobytu. Můj pane, prosím, vezmi si mě."

To je správně, má milá holčičko. A teď... Teď přilož dlaně na rytiny.

Pokládám ruce na rytiny a poslušně čekám. Dlaně začínají pálit. Podívám na své žíly, zděšením vyjeknu. Mé žíly dostávají tmavou barvu. Co víc, ony černají! Chci ruce z rytin sundat. Nejde to! Vydrž holčičko, už to bude! Hrozivě se směje. Viktor žije, tak to je vše v pořádku. Uklidňuji se a přestávám sebou cukat, i když mě dlaně už příšerně pálí.

A najednou nic. Tác mi padá z rukou. Rachotí o zem. Dívám se na své dlaně a oněmím úžasem. Kůže si zachovala světlou barvu, kterou jsem na Viktorovo přání poctivě zakrývala před sluncem, ale žíly dostaly barvu královské modři. Můžu na nich oči nechat. Jsou dokonalé. Ne černé, ne světlé. Dokonale pohlcují světlo i okolní barvu.

"Co jsi zač?" Říkám jsem do prostoru přede mnou. Nahlédni do zrcadla. Zvedám tác a nahlížím do něj. Hrůzou mi opět padá z ruky. Je tam. Přímo na krku. Přesně tam, kam kousne zlý pes, abyste se víckrát neprobrali. Viktor. Jeho hlavu cítím přímo na krkavici. Jakoby sál sílu z mého těla!

Je k nevíře, jak se jeho pohled mění. Pro mě je to hrozné. Připadám jsem si jako pijan, který se po dlouhých týdnech probudí z alkoholového deliria a vidí tu hnusotu všude okolo sebe. Chci se ho dotknout. Nejde to. Nemůžu zvednout ruku. Chci panikařit. Nejde to! Zatímco mysl bije na poplach, tělo dále v klidu sedí na okraji postele. Viktor se jen směje.

Teď jsem živý, mé dítě. Ty naivní dítě, teprve zjistíš, cos provedla. Nyní vítej u nás. U padlých andělů. Radím ti dobře, odejdi dřív, než tě muka zlomí. Tělo si mi darovala, neudělej to samé se svým vědomím.

Bylo by jen přirozené začít zrychleně dýchat nebo křičet. Nic z toho se neděje. Tělo klidně sedí na posteli a má duše se snaží vyhnat Viktora pryč. Neúspěšně.

Sání na krkavici je neúprosné. Moc to bolí!

Odejdi, odejdi, odejdi, ... Křičí Viktor v mé hlavě.

Dobře tedy. Odcházím.