A jednoho dne se nevrátila do práce...
Vyprávění na pomezí krimi a mysteriózního žánru.
Byla zima, zasněženou uličkou procházela žena. Slabý svit z pouliční lampy poodhaloval její
vizáž. Dlouhý péřový kabát v barvě vína společně s kloboukem, zakrývaly její tělo. A já jsem
i přes černý klobouk, který ji chránil před sněhovými vločkami, spatřil její tvář. Prošla kolem
mě bez jakékoliv pozornosti, ale já neodolal a otočil se za ní. Musí spěchat. Rychlým krokem
jsem vyrazil za ní, než se mi ztratí v té sněhové plachtě.
Nic nedokázalo narušit její tempo. Resslova, Vyšehradská, Žitná, Vodičkova. Sotva jsme vkročili do jedné ulice, po chvíli jsme byli zase v další. Připadal jsem si jako by o mně věděla a snažila se mi ztratit. Prošel jsem přes Palác Lucerna a ocitl se na Václavském náměstí. Bylo asi sedm hodin ráno, davy lidí proudily sem a tam a já ztratil stopu. Žena oděna ve vínové barvě zmizela. Chvíli jsem jen tak stál a koukal do proudících davů, zdali ji náhodou nezahlédnu. Poté co zhasly lampy jsem to vzdal.
Popíjel jsem kávu v mém oblíbeném podniku na Václavském náměstí. "Ženy dejte si pozor! Nevíte, kdo na vás ve tmě čeká!" zněl titulek jednoho z článků na úvodní stránce pondělních novin. Samé nezajímavé články či bulvár. Noviny jsem odložil na bar. Usrkávání kávy jsem prokládal pozorováním rušného náměstí. Hleděl jsem do toho proudu lidí, můj strnulý pohled
se z nenadání zachytil na jedné osobě. Té ženě.
Prodíral jsem se tím stádem, jen abych tu ženu neztratil. Šla stejnou cestou jako ráno. Minul jsem místo, kde jsem ji ráno spatřil a následoval ji dále. Prošli jsme Karlovo náměstí a žena s vínovým kabátem zmizela v jednom domku.
Další ráno jsem čekal rovnou na Karlově náměstí. Seděl jsem na lavičce, když kolem mě ta žena prošla. Neudělal jsem stejnou chybu, jako minulé ráno, tentokrát jsem si držel menší odstup a na Václavském náměstí jsem ji neztratil. Její cesta skončila v hodinářství, které bylo shodou okolností, přímo naproti mému oblíbenému podniku.
U kávy jsem strávil opět celý den. Kdykoliv se mi naskytla možnost, tak jsem ženu s obdivem pozoroval. Každému návštěvníkovi hodinářství jsem záviděl, že má tu čest prohodit pár slov s takovou ženou. Slíbil jsem si, že zítra tím návštěvníkem budu já.
Opět jsem ji bez jejího vědomí doprovodil domů, chvíli jsem před domem setrval a uznával její krásu skrze okno. Poté zhasla a já odešel.
S dalším dnem přišel ten moment, kdy jsem s ženou poprvé promluvil.
"Dobrý den!"
"Pěkný den, pane! S čím vám mohu pomoci?"
"Eh…Sháním eh… no přece hodinky," byl jsem opravdu nervózní. Poprvé v životě jsem
hovořil s tak krásnou dámou. A ona hovořila se mnou.
"Máte konkrétní představu?"
"No, sháním hodinky pro opravdu krásnou ženu, co by se líbilo například… ehm… vám?"
"Určitě bych vám doporučila tyto," ukázala na krásné hodinky, pozlacená luneta ohraničovala čiré sklo, které chránilo nádherný ciferník. Neváhal jsem a ihned jsem je koupil. Při
rozloučení se na mě žena usmála a dodala:
"Mám pocit, jako bych vás už někde viděla!"
"To bude asi někdo dosti podobný, to já vás jaktěživ neviděl," poté jsme se rozloučili a já šel čekat, než vyrazí domu.
Další ráno byla opět mlha. Šel jsem za ní asi patnáct stop, aby mě nemohla spatřit. Blížili jsme se k Václavskému náměstí, když v tom ženě zkřížil cestu nějaký muž. Přiblížil jsem se, ale jen tak, abych nepřitáhl sebemenší pozornost. Uslyšel jsem křik. Žena začala couvat a jasným gestem naznačovat svou bezbrannost. Odhodlal jsem se a rozběhl jsem se na pomoc.
"Hej! Nech ji bejt!" zařval jsem.
Získal jsem mužovu pozornost. Postavil jsem se před ženu, abych ji uchránil. Blýskavý předmět v ruce toho muže mě znepokojil. Měl nůž.
"Dejte mi, vše, co máte! Nebo vás zabiju!"
Rychle jsem šmátral v kapse po těch hodinkách, co jsem včera koupil. Hodil jsem je muži, letmo si je prohlídl, ale vyhrožovat nepřestal.
"Ještě ona!"
"Ona nic nemá! Nech ji být!" zařval jsem.
Útočník mě odstrčil. A vrhl se k ženě, chytl ji pod krkem a šermoval nad ní nožem. Já vstal a udeřil. On švihl nožem. Na vínovém kabátě se objevil jiný odstín rudé. Útočník se nevěřícně podíval a utekl. Já spadl k zemi. Chytil jsem se za břicho a cítil ten proud, stejně tak průbojný jako lidé na Václavském náměstí. Žena si ke mně klekla a objala mě. Dívala se mi do očí. Díky slzám její oči vypadaly, jako by byly chráněny sklem, stejně jako ten překrásný ciferník. Následoval jsem cestu jedné slzy, od koutku oka, přes tvář až k puse. Byl tam ten samý úsměv, jako v hodinářství. Poté jsem zavřel oči a už nic jsem neviděl.