Linec, 1938

Povídka s námětem z moderní historie tematizující paradoxy vyprávěného a vyprávění.

Střelil mi do uší řev. Celá Goethestraße se nevrle probouzí. Herrmanovic Sára zase pláče. Ale proč zrovna teď?! Je neděle, lidi chtějí spát! Asi bych se tolik nečertil, kdybych tehdy věděl, co se děje. Posadil jsem se tedy na zaprášený parapet a chvíli scénu pozoroval. Trochu jsem se zaposlouchal, pláč byl totiž o dost jiný než obvykle. Sářin pláč doprovázel ještě jeden, jak mňoukání kotěte. Koncem hlavní ulice ujížděl černý automobil a ještě než stihl zmizet za horizont, tak za ním z domu vybíhala Sára. Běžíc s prázdnou plenou v ruce naivně doufala, že ho snad dožene. Alespoň dala okolí najevo svůj nesouhlas s celou situací, to musím uznat. Automobil zmizel a s ním i druhý pláč.

Lehla si na kraj cesty vedle lavičky a pomalu čekala na zázrak. I když horší to už být snad nemůže. Nenapadlo mě tedy nic jiného než jít za ní, jenže v tu ránu se objevil ve dveřích Herrman s informací, ať si sbalím svých pět švestek a ráno už mě nechce vidět. Nu, veškerý můj majetek čítal obsah mých kapes, nebylo tedy moc co balit. Zabouchl jsem za sebou dveře a odešel za Sárou.

Herrman už nedočkáním slintá. Přinesla jsem mu obvyklou snídani. Ačkoliv sám několikrát zmiňoval, že snídaně jeho ženy je jen a jen její, občas z talíře stejně něco málo zmizí. Alespoň to nemusím vyhodit celé. Jednou jsem si k suchému chlebu přilepšila hrstkou rozinek z onoho talíře, zbil mě a bylo mi zakázáno několik měsíců snídat. O to víc mu přinášelo satisfakci, když si každé ráno navíc poručil i čerstvé makové koláče. Tou dobou mě brával do komůrky častěji než obvykle, býval oblečený trochu nalehko. Nesměla jsem ani ceknout.

Zatím jsem nezmínila Elu, Herrmanovu ženu. Nesmí se o ní mluvit, avšak mě někdy okřikne, proč jsem se ho dnes na ní nezeptala, vždyť přece vidím, že sedí ve svém křesle a není slušné jí takto vynechávat. Už je pár let vdovec, ale minimálně jedna z jeho osobností si to nechce přiznat.

Jednoho dopoledne se zjevil v kuchyni: "Elo, drahoušku, jak se má náš malý Horst?"

Instinktivně jsem odvětila, že se má dobře. "Jsi si jistá?" "Samozřejmě, pane." Vytáhl z kapsy vajíčko: "Ale mohli bychom Horstovi trochu přilepšit, nemyslíš?" přikývla jsem, načež mi nacpal ono syrové vejce i se skořápkou do krku. "Horst potřebuje bílkoviny." Oči mi zaplavily slzy.

Pomaličku jsem nakukoval do zatuchlého chlebníku s nekalým tušením, že tam rozhodně nenajdu to, co bych tak moc rád. Nenasytně tedy sbírám poslední drobečky. Evidentně nejsem jediný, kdo dnes nespí. Po vrzavých prknech pavlače se šine Herrman a míří si to rovnou k mému příbytku. Míjí a k mému štěstí pokračuje dál k schodišti. Ulevilo se mi a na chviličku se mi podařilo usnout.