Dvě slunce

Úryvek z prózy: kontrastní líčení štěstí a smutku jako součást jedné složité osobnosti.

Jde ke mně, naše dlaně se protnou. Cítím její teplo, její klidnou a mírumilovnou vášeň pro svět. Bez jediného slova se pro něj rozesměje jako zvonkohra a radostí zaplní širé okolí. Tančí jako bělásek z květiny na květ, mává křídly podle svého rytmu. Poté přijdou piruety, při nichž se natáhne ke slunci, prosvítí a zmaluje celé nebe. Podá pomocnou ruku všem prostým lidem, které sužuje mlhavý smutek. Zčervenají její tváře, když si představuje, že je květinou, avšak květinou jedinou na celém světě. Nesnaží se být podobná žádné jiné. Kvete tak mocně, pýří se na celé louce nejjasněji, když vtom přijde pád.

Padá z hory, vítr jí lomcuje s vlasy, vzdává se a propadá v zapomnění. Balastným úsměvem zakrývá celý obličej. Tělo má pokryté ve smutku špíny z přehnané dokonalosti a pravidel, prostého strachu, ran, ale především z vlastní mysli. Rozežírá ji čím dál více. Snaží se bránit, ale prosakuje hlouběji a hlouběji s každým dalším okamžikem, každým mrknutím, každým pokusem o výkřik. S myšlenkou, že nic nebude jako dřív, se marně pokouší rozplést uzly vyřčených slov, jichž lituje. Vánek ji s sebou táhne, kolem meandru řeky propadá její kostra pod tíhou nesvobody a nevědomosti vlastní duše, boří se. Ten, kdo měl přijít, nepřišel, nepodal jí ruku a nepohladil dívenku po tváři, po níž právě pomalu stéká poslední uroněná slza - pramen řeky zvané uvědomění.