Nedoručený dopis

Lyrická povídka: příběh jednoho života, který přebývá v mysli blízkých.

Slzy jako doplňky k černým šatům. Květiny hromadící se u dřevěného předmětu zvláštního tvaru a na štěstí jen vzdálené vzpomínky.

Matka se s láskou usmívala na svého plačícího prvorozeného syna. Stačil jeden pohled k tomu, aby se děťátko zcela uklidnilo a úsměv jí oplatilo.

Po celé louce bylo slyšet volání čísi jména. Snad jméno malého chlapečka, který vstával ze země a dělal své úplně první krůčky směrem k muži klečícímu v trávě. Rodinka propukla v jásot, zatímco ten malý človíček vzlétl do vzduchu v náručí svého otce.

Třída se otřásala pod nožičkami malých prvňáčků, hrajících si na honěnou. Jen jeden chlapec seděl ve své lavici zcela sám. Bylo vidět, že není se svou situací vůbec spokojený, ale bál se, že se s ním ostatní děti nebudou chtít přátelit. Tu si k němu přisedla malá dívenka s blonďatým chlapcem v závěsu a zeptala se na jeho jméno.

Školní hala byla plná natěšených rodičů s fotoaparáty a studentů navlečených v modrých hábitech s takovými zvláštními, čtvercovými čepicemi, které jim neustále sjížděly do očí. Byli tam všichni tři seřazeni hned za sebou. Dva dospívající hoši a jedna překrásná dívka, neustále se usmívající na toho, jehož ruku pevně držela v té své. Postupovali v řadě, dokud nebylo vyvoláno jejich jméno. Tento den si budou navždy pamatovat.

Vzbudil ji podivný zvuk. Zněl podivně pravidelně a zesiloval. Seběhla po schodech dolů do malé předsíně, jen aby viděla svého muže, s nečitelným výrazem hledícího z okna ven na ulici. Potichu vyslovila jeho jméno. Nereagoval. Zkusila to tedy znovu. Tentokrát to zafungovalo. Prudce se na ni otočil se strachem v očích. V tu chvíli poznala, co to bylo za zvláštní, pravidelné klapání. Pochod vojáků. Válka. Všechno se to seběhlo tak rychle. Rozražení dveří. Muži v zelených uniformách táhnoucí ho ven. Pak už jen vzdalující se klapot bot, a osamocená plačící žena s rukou na vypouklém bříšku.

Vysoký muž v zelené uniformě na někoho cosi křičel. Snad na drobného mladíka ležícího na zemi. Lapajíc po dechu, bolestí se nemohl zvednout. Koukali se na něj výsměšně, znechuceně. Až na vojáka stojícího poblíž, který na něj hleděl zvláštním způsobem. Ležící mu pohled oplatil. Jako kdyby mu oční kontakt vrátil sílu, kvapně se zvedl a pokusil se o zdolání překážky ještě jednou. Povedlo se. Podívali se na sebe, oba vevnitř jásajíce. Chvíle jako tahle jim totiž dodávaly odvahu a naději, že už brzy bude jejich trápení u konce. Že se budou moci brzy vrátit domů.

Ve světle svíček byli jasně vidět modřiny obklopující jeho paže. Z rány na obličeji mu stále ještě ukapávala krev. On ale myslel na důležitější věci, když nadepisoval obálku jménem Pearl Miriam Winson. Tužka klouzala po papíře. Měl toho na srdci tolik, a to všechno jí chtěl sdělit. Jenže osud to tak nechtěl. Venku se začaly ozývat dunivé rány. Byli pod útokem. Nepřítel využil jejich nepozornosti.

Tak rychle se klidný večer proměnil v hrůzu. Někteří se zmateně rozhlíželi, zatímco jiní se v uniformě a se zbraní v rukou hnali do boje. Netrvalo dlouho a všichni už byli na bitevním poli. Ani těch několik týdnů je však nedokázalo připravit na to, co se dělo. Ohlušující výstřely následované dutými ránami, jak těla bezvládně padala na zem. Zápach kouře, konzumujícího jejich tábor, společně s rozepsaným dopisem. Pohled ale upoutával mladík stojící uprostřed toho všeho. Se zoufalým pohledem se rozhlížel a doufal, že mezi mrtvými není i Flint, jeho jediný přítel na tomto hrozivém místě. Netrpělivě

kličkoval mezi těly, s čím dál menší nadějí. Pak ale uslyšel své jméno. Otočil se na volajícího. Bylo to úplně stejné jako tehdy v první třídě a jako před pár dny při odpoledním výcviku. Plný odvahy a naděje se otočil zase zpět jen, aby se mu naskytl pohled na nepřátelského vojáka. Mířil právě na jeho přítele. V okamžiku se skokem dostal mezi ně. Flint už stihl jen vykřiknout, než se ozval výstřel a dopad dalšího mrtvého těla na zem.

Slzy jako doplňky k černým šatům. Květiny hromadící se u dřevěné rakve. Na štěstí jen vzdálené vzpomínky a na náhrobním kameni jméno: Nicholas Adam Winson.