Plameny

Metaforická povídka vyprávějící o nalezení lidského citu.

Opět se probudila na tom stejném místě. Uvězněná. Až na jedinou malou škvírku sem nepronikalo žádné světlo. Právě z toho malého zdroje naděje sem v tu chvíli procházela načervenalá zář. To ji trochu uklidnilo. Tak krásný to musí být pohled, jak za obzorem vychází slunce a pohrává si s barvami nebes. Tolik toužila po tom, znovu to spatřit. Vidět obyvatele vesnice, kteří si radostně pozpěvovali při orání polí. Jak se asi teď mají? A jak se má on? Tolik toho spolu zažili, a přeci se zdálo, že toho bylo málo. Chtěla ho znovu vidět. Ne, potřebovala ho znovu vidět. Ale proč?

Rudá záře naplňovala svět. Nic jiného tu není. Jen ta krutá barva plížící se smrti. Plameny. Všude jen plameny a lidé, kteří se jim marně snažili čelit. Byly nelítostné. Ničily vše, co jim přišlo do cesty. Něco tak krutého, přesto bylo impozantní. Na tom pohledu bylo něco až poetického. Krásného. Mohl myslet na to, jak se zachránit. Jak pomoci těm ostatním, kteří ztráceli život v téhle již prohrané bitvě.

Ale ne. Myslel na ni. Je v pořádku? Je vůbec naživu? Nenáviděl se za to, že ji opustil, když ho potřebovala nejvíce. A ten pocit, co ho doháněl k šílenství. Jenže co to bylo za pocit? Snad vina, že je nechal ji odvést. Ale tu cítil a věděl o tom. Tak co byl tento hřejivý, ale zároveň tak nepříjemný pocit? Musí ji najít. 

Co když na ni už zapomněl? Chtěla to tak, moc si to přála, ale na druhou stranu se toho obávala. Nechtěla, aby to tak bylo. Nebo vlastně ano? Byla tak zmatená svými vlastními pocity, snažila se je zahnat, jenže v tom chladu a tmě nemohla myslet na nic jiného. Co to bylo za pocit? Ten, který chtěla celou svou duší přijmout, ale zároveň se ho bála. Proč se tak cítila? Proč?

Rozhodl se. Ztratil všechnu naději. Jestli dnes večer zemře, bude to s ní. Musí ji najít. Běžel. Všude kolem byly slyšet žalostné výkřiky umírajících. On ale i přesto stále běžel. Nevěděl kam. Jediné, co věděl, že ji musí najít. Musí. Rudá barva plamenů a krve trpících lidí ho zaslepovala. Jeho plicím chyběl vzduch. On ji ale musí najít. Musí.

Tam venku muselo být tak krásně, jen ona tu byla zavřená. Tíha jejího bolavého srdce jí znemožňovala jakýkoli pohyb. Byla tak bezmocná. Tak slabá. Už ani tyhle myšlenky ji nepřinutily cítit něco jiného než to dotěrné šimrání, které nedokázala pojmenovat. To, co cítila, když její myšlenky utekly zase zpět k jejímu světu, do bezpečí. K němu. Ale proč?

Nedokáže to. Zklamal. Opět zklamal. S bolavou hlavou usedl do ohořelé trávy. Už neměl sílu. Přestal se bránit tomu pocitu, nechal jej, aby jím prostoupil. Zavřel oči a myslel na ni. Pocit se zvětšoval, sílil. Srdce bušilo. Rázem otevřel oči a prudce se zvednul. Pochopení se mu odráželo ve výrazu. Dech mu zrychlil. Už to pochopil. To nebyla vina, ba ne. Nebyla to slabost, právě naopak. Byla to láska.

Ten zvláštní pocit přidával na intenzitě. Ucítila mírné bodnutí ve svém srdci. Lekla se toho. To jí osláblo, tak tomu nechala volný průchod, jen na chviličku. Událo se to tak rychle. Pochopení. Úleva. Stesk. Bolest. Konečně to pochopila. Byla to láska.

Vůbec si nepamatoval, že by se někdy cítil slabě. Byl plný sil, odvahy...naděje. Naděje. Mírně s ním něco škublo. Ze srdce jako by se mu stal kompas. Věděl, kde ji najde. S nově nabranou silou vyrazil podle kompasu vřed. On ji najde. Budou spolu.

Je daleko, ale blíží se. Přesně věděla, kde je. Jde ji zachránit. Znovu ho uvidí. Znovu se shledají. Budou spolu.

Prodíral se hořícími keři a stromy. Nevnímal okolí, byl zaslepen. Ovšem ne krvavou září plamenů, ale láskou. Vše jiné mu bylo jedno, jen jí potřeboval být nablízku. Cítí ji. Cítí, že se k ní blíží. Už jen posledních pár chvil a znovu se shledají.

Radost a poznání ale vystřídalo něco jiného. Strach. Východy slunce netrvají tak dlouho. Bylo by to krásné, to ano, bohužel to tak ale není. Když se po dlouhých hodinách posadila, zjistila, co se děje. Ve světě tam venku se dělo něco špatného. Svět sužovaly plameny. Rudé, smrtelné plameny. Plíce jí bolely. Celé její tělo bylo nasáklé kouřem. Dusila se.

Něco je špatně. Tím není ani zdaleka to, že vše kolem něho hořelo. Něco bylo velmi špatně. Spojení jejich srdcí zakolísalo. Strach byl tak silný a nečekaný, přimělo ho to přidat. Byl blízko. Musí to vydržet. V tu chvíli to uviděl. Malou boudu s těžkými, kovovými dveřmi. Spojení sálalo odtamtud. Ale sláblo. Vyrazil ke dveřím a snažil se je otevřít. Marně.

Slyšela ho. Cítila ho. Přes všechnu bolest vstala a dotkla se dveří. On je na druhé straně. Tak blízko, přitom tak daleko. Snažil se dveře otevřít. Marně. Pak nastalo ticho. Nevěděla, co se děje, bála se. Vzduch jí z plic dočista zmizel, když s tou známou bolestní upadla zpět na zem. Necítila nic, jen kouř.

Zevnitř jeho srdce se ozvala rána. Prasknutí. Ona umírá. Chtěl to vzdát. Zemře jí nablízku. To by mělo stačit. Prostě nechá plameny, aby ho spolkly i s okolním světem. Jenže pak uviděl klíč. Z jeho pozice byl jasně vidět, jak je schovaný pod větví. Ta byla v zajetí plamenů, ale on to ignoroval. Držel klíč ve spálených prstech. Jen aby vydržela i ona. Odemkl dveře a spatřil ji tam. Jak tam leží. Bez sil.

Visela na posledním vlásku života. Ale držela se ho pevně. Vzal ji do náručí a vynesl ven. Otevřela oči. Když ho spatřila, celé se rozjasnily. 

Znovu se shledali. Byli spolu. Ruku v ruce leželi na zemi. Nemuseli nic říkat. Oba to věděli. Svůj osud. Mlčky sledovaly kouřem zašedlé nebe a čekali, až si pro ně přijde smrt. Taky že přišla. Pak už jen...plameny.