Hlubiny

Próza inspirovaná proslulou tváří Utonulé ze Seiny.

Voda ji vždy fascinovala. Jak se její hladina chvěla ve větru, jak se od ní odrážela noční obloha, ale i jak je tajemná. Kolik asi skrývá tajemství? Ráda by to věděla, ráda by odhalila vše, co voda skrývá pod tím povrchem, který jen odráží to, co člověk už ví. Možná proto tu teď nehybně leží, její tělo potápějící se dál do hlubin, tam, kam lidské oko z břehu nedohlédne. Nebo možná proto, že řeka jí nabízela útěchu, napřahovala k ní náruč, kde by se cítila v bezpečí. V bezpečí od všech těch myšlenek, od všech těch lidí, co jí ubližovali. Nechápali ji, stejně jako plně nechápali hloubku řeky. Když byla mezi lidmi, chtěla radši domů, když však byla doma, chtěla být všude jinde, jen ne tam. A tak vždy skončila na břehu Seiny. Ta, jako by chápala její emoce. Hladina se vířila podle toho, co zrovna dívka vypravovala. Jedné probdělé noci se se svou jedinou přítelkyní sešla s cílem dát světu sbohem, smířená se svým koncem. Snad se na něj i těšila. Jediné, na co dokázala myslet, když klesala ke dnu, bylo, jak moc chce odsud pryč. A řeka, tak citlivá a chápavá, jí vyhověla.